Sbohem a díky za všechny ryby

Děkuji všem čtenářům za přízeň na blogu. Odlétám do Indie na dva měsíce do hor na meditace v zenovém centru Bodhizendo, takže další příspěvek můžete očekávat až po návratu do Čech na konci srpna.
Krásné léto!

V.

Monzun

Jednoho prašného a horkého dne přivalily podivné mraky, začalo pršet a Nepál se začal před očima měnit k nepoznání... Když jsem si před odjezdem četl o monzunem, očěkával jsem, že to bude to nejhorší období, které mě tu potká. Ovšem příroda mě rychle vyvedla z omylu. Ochladilo na příjemnou teplotu a ostré slunce je většinu dne cloněno spásnými mraky, takže se necítíte v poledním čase jako kuře na grilu.

Je pravda, že občas prší dost dlouho, ale mám déšť rád. A když přestane, dějí se věci... Po dvoudenních deštích jsem ráno vykoukl z okna a oslnila mě něhorázná zelená barva naostřená slunkem. V údolí se válely roztrhané mraky a vyčištěným vzduchem prosvítaly pozdravy nádherně modrého nebe. Po prašném období si připadáte jako v novém světě. Když je déšť obzvlášť silný, hořím netrpělivostí, jestli se vyprší dost na to, aby se mraky rozhrnuly jako opona v divadle. Pak mě skrze rozervaná patra chomáčků oblaků důstojně zdraví mocní velikáni. Zrovna před několika dny se otevřelo takové himalájské okénko při západu slunce. Obloha se na západní straně vyčistila, červánky zalily kopce krvavým přílivem a slunce zapadalo kousek od špičaté čepice hory Manaslu, která se uráčila vystrčit nos z šedobílých mraků. Na znamení pomíjivosti ale nebe opět zakryje svou tvář, aby darovalo zemi v mocné přepršce další vláhu.

Kromě rostlin a jejich nádherných květů se probouzí i méně příjemná část přírody. Komáři vyhlásili první svatby a z několika kusů, které jsem občas vyobcoval z místnosti se staly početné davy. Při pohybu v porostu si člověk občas připadá jako v hororu - to že se někde objeví nehorázně velký a barevný brouk je ještě docela příjemné, ale vidět v akci macaté pijavice jo neuvěřitelná podívaná. Pohybují se píďalkovitým pohybem - ovšem s tělem dlouhým skoro deset centimetrů ukrutně rychle a na vhodném místě se přisají svými slizkými držadly na okraj listu. Lačně natahují krk do okolí, zda nenarazí na nějaké teplokrevné krmivo. Jak se jich dotknete, neváhají. Myslel jsem, že na ně vyzraji dlouhými kalhoty a pohorami. Ale když jsem se večer odstrojil vyděsili mě dva obrovské krvavé fleky. Na rozdíl od komárů pijavice krví nešetří. Nažerou se, odpadnou a ránu nechají lajdácky otevřenou. Některé hodně odvážné mrchy na vás občas spadnou ze stromů, takže cesta do vláhou zaplavených lesů se stává ihned o něco dobrodružnější.

Nepříjemné je v deštivém období cestovat. Prašné, ale sjízdné cesty se začnou měnit v ringy bahenních zápasů, kde spolu soupeří auta, motorky, autobusy, lidé, i zvířata. Vítěz sice projede první, ale bahno nemilosrdně pokryje i poražené. Na některých místech hrozí sesuvy půdy, kterou na prudkých svazích zpevňuje jen málo stromů a voda umí divoké věci. Pokaždé, když takové místo míjím, vzpomenu si na kus utrženého kopce nedalek vesnice Tar, který jsme viděli v autobusu. Majestátné hoře z jedné strany voda vyrvala zaživa kus těla a surově odhodila do obydleného údolí. Některé ulice v Kathmandu se změní v obrovské louže, takže jízda na kole dostane novou slalomovou dimenzi.

Ale i přes to, i když jsem to nečekal, si mě monzunové období získalo na svou stranu. Díky za to.

Škola - základ života

Když jsme ráno vyráželi v československé sestavě Petér, Edita a já z Kathmandu, byl jsem plný očekávání, co nového přinese poctivý nepálský venkov a hořel nedočkavostí. Do zapadlých vsí to ovšem s dopravou není žádný fofr. Po čtyřech hodinách cesty po normální silnici (to už byl autobus až po střechu naložen vším možným) jsme definitivně opustili pevnou půdu pod kolama a oddali se natřásání na prašných cestách vlnících se po příkrých srázech nepálské krajiny. Střecha autobusu byla vystlaná pytli s příjemným měkkým obsahem na kterém se parádně leželo - jako v bavlnce. Cestování na hřbetě autobusu jsme s Petérem dovedli k dokonalosti. Nepálský mobil vyřvával spolu s námi pecky od Kryla a autobus se sem tam přidával vytrubováním svých melodií, které se rozléhaly po místních borových lánech. Brzy jsme se všechny sledy tónů naučili parodovat a s mocným halekáním je papouškovali při průjezdech vesnicemi. Místní kluci z nás byli nadšeni a my svým fanouškům místo autogramů házeli ze střechy laciné bonbony. Později jsem vypátral, že na troubení existuje speciální indické programovatelné zařízení, které variace klaksonů generuje. Autobusy se tak umí radovat, smutnět, nebo se i pořádně naštvat. Stačí jen zmáčknout správné tlačítko.


Do cíle jsem se dokodrcali až nedlouho před setměním. České doktory ve vesnici  Rachbas jsme uvítali zpěvem známého slovenského songu "Ej gurale!", což sklidilo náležitý úspěch. Rachbaská nemocnice je umístěna poněkud zvláštně: asi o hodinu blíž ke Kathmandu stojí o něco větší a vybavenější japonská klinika, ale dalších sto kilometrů pak o žádné pořádné zdravotní zařízení nezavadíte. Nemocnice navíc není financována státem, takže počet klientů je mizivý. Místní raději chodí za lidovými léčiteli, kteří vyjdou mnohem levněji. Kromě několika nepálských doktorů pracují v jednopodlažní kamenné budově i tři čeští lékaři - dobrovolníci. Jeden z nich, Honza, přiletěl i se svoji ženou a třemi dětmi (3, 5 a 10 let) - to už jse slušná je výzva. Nevím, zda bych na to měl trpělivost. Večer se konala velká česká veselice s kytarou (ta mi opravdu hodně chyběla) a zuřivým zpěvem. Noc jsme přečkali sice uvnitř domu, ale kvůli mračnům komárů jsme v místnosti postavil stan jako provizorní moskytiéru (během noci posloužil i jako výkonná napařovací hala).


Druhý den jsme obhlédli nemocnici a odpoledne vyrazili na kopání k vodopádu, kde se k nám přidali místní děcka - v sobotu do školy nemusí. Osvěžení přišlo vhod a děti měli velkou radost z nafukovacího balónu.  Navečer jsme přešli přes údolí do protější osady Tar. Vesnice byla jako z pohádky - krásné okrové kamenné domy s doškovými střechami zdobila sušená kukuřice, sem tam rostly dozrávající banány, plody pomela či manga a u každého stavení se poslušně pásli buvoli a kozy. Odpadky jsem žádné neviděl, zřejmě se sem moc plastů nedostane. Ubytováni jsme byli přímo v domě ředitele školy. Největší stavba ve vesnici byla sice mohutná, ale uvnitř to vypadalo velmi prostě: otevřené ohniště, jednoduché postele, hliněná podlaha a nová barevná televize se satelitem. Elektřina sem byla zavedena teprve před několika lety, místní si ještě zvykají na život proměňující novinku. Paní domu nám nachystala jednoduchou, ale chutnou večeři (rýži s bramborem), kterou jsme s povděkem zpracovali.


Ráno jsme vyrazili do školy velmi brzy, protože výuka začíná od šesti. Pan ředitel nasadil nekřesťanskou hodinu aby se vyučování vyhnulo nejhoršímu odpolednímu vedru. Cesta za vzděláním nám trvala dvacet minut - škola se nachází v sedýlku nad vesnicí na úpatí třítisícového kopce. Výuka už probíhala, tak jsme se rychle seznámili ve sborovně s pár učiteli a šli na věc. Čekala nás hodina v druhé třídě (asi sedmileté děti) - angličtina. Torzo třídy sedělo jen pod plechovou střechou na jednoduchých lavicích. Asi dnes bylo víc práce na poli, než obvykle - chyběla polovina třídy. Peter vytáhl tabuli s anglickou abecedou a suše mi oznímil, že ji stále ještě neumí. Některé děti opakovali písmenka po učiteli, jiné seděli jako pecky nic neříkali a tvářili se že neví která bije. Jedno dítě se rozplakalo. "Běž pro flétničku", oznámil mi Petér, "aspoň jim zahrajeme." Poslechl jsem, ale nezdálo se, že by řecká stupnice působila jejich pentatonickým uším příliš rozkoše a ani jako didaktická metoda se příliš neosvědčila. Opakování písmenek s hudbou mi přišlo spíš jak cirkusová atrakce. Po čtvrt hodině představení skončilo a zabalili jsme fidlátka. Začátky a konce hodin jsou tady opravdu jen orientační, končí se, jak učitel uzná za vhodné.


Když jsem si pořádně prohlédl zázemí školy, došlo mi, že materiální základna je dosti úsporná. Musí si tu vystačit s učebnicemi a s nekvalitními látkovými schématy s různou tématikou. Když jsem během dne uviděl i další hodiny, pochopil jsem, že cesta k opravdovému vzdělání bude v Nepále dlouhá a trnitá. Ptal jsem se Petéra, zda zkoušel nějaké alternativní metody, než prosté opakování. Pokoušel se, ale ukázalo se, že kulturní odlišnost a jazyková bariéra neumožňuje vysvětlit ani jednoduché hry, natož zkoušet nějaké složitější operace. Prosté biflování je vlastně jedinou možností. A ani na vyšším stupni se situace, co jsem viděl, moc nemění. Učitel přečte učebnici, případně se na něco zeptá z minula. Jakmile jsem si uvědomil zoufalost situace, měl jsem chuť buď utéct, nebo to celé a z gruntu překopat. Prozatím zvítězila první možnost, ale v hlavě mi zůstala vtíravá myšlenka, že nějak to přece jít musí... Učení jsem s pocitem kyselé nadbytečnosti přenechal Petérovi a druhý den jsem s Editou odcestoval do dalších vesnic, abych jí pomohl připravit materiál nepálské verze adopce dětí na dálku. Tentokrát snad budu platnější...

Pasové hry

Asi každý zná někdy ten svíravý pocit, když se mu podaří ztratit něco velmi důležitého. Když jsem po návratu z Langtangu zjistil, že pas nemám, celý večer jsem byl nervózní a nemohl jsem pořádně usnout. Druhý den ráno jsem osedlal svého indického ocelového oře a vypravil se štěstí naproti - co když si pas leží jen tak v trávě nedaleko Kakani. Neležel. Za to já jsem si ustlal v pangejtu velmi záhy, protože jsem si zapomněl skontrolovat brzdy. Ve vesnici Kaule, která leží v sedle na odbočce k nám, už byly silnice zatarasené dřevem a kamením - stávka stále ještě pokračovala, ale cyklista se naštěstí mezi vozidla nepočítá. Nechal jsem si dofouknout kola a zastavil se na místní maličkaté policejní stanici. Angličtina z jejich strany nevyhovovala potřebám rozumné komunikace, tak jsem rychle splašil tlumočníka mezi stávkařema. O pase ale nikdo nic nevěděl.

Původní plán byl počkat si na bílý pick-up, který mě přivezl z hor, až se dnes večer po stávce bude vracet do Tibetu. Ale jak se ukázalo, řidič byl nezmar a vrátil se prý už předchozí den v noci.Posmutnělý jsem zavovolal na český konzulát, kde mi milý pán anglicky vysvětlil, že dnes je stávka, ale že na čaj ať se zastavím, o situaci si můžeme popovídat (to je ale všechno co pro vás může český honorární konzulát ve věcech získání cestovních dokladů udělat). Už jsem se chtěl spustit sjezdem do Kathmandu, když jsem si uvědomil, že nemám kopie pasu ani víza. Nabručeně jsem svého Atlase vytlačil zpátky na Kakani. Alespoň to bude delší sjezd... Dolů to po prázdné silnici frčelo samo až do hlavního města. Autobus stejnou cestu ujede za půl druhé hodiny, můj Super Gold Line to zvládl za hodinku. Rozklepané ruce si pod kopcem zhluboka oddychly, protože udržet indický brzdový systém v chodu vyžadovalo maximální fyzický i psychický výkon (v hlavě mi během prudkých pasáží vyskakovala rouhavá myšlenka, zda jsem si opravdu neměl koupit nějaké rozumné horské kolo).

Český honorární konzulát sídlí v nové extravagantní kanceláři v prosklené budově společnosti Yamaha, kterou vášnivý designér pojal trochu jako bludiště. Alespoň jsem se necítil tolik ztracený. Bílé plastové stěny zaváněly sterilitou, ve vzduchu visela pachuť nudného paběrkování a klimatizace skoro až nepříjemně chladila. Obklopila mě skepse. Sekretářka mě uvedla do kanceláře vedoucího konzulátu. Starší prošedivělý muž se naštěstí brzy ukázal nejen jako velmi inteligentní muž, ale také jako člověk s mnoha konexemi. Když jsem mu vyložil můj příběh, objednal u sekretářky tři čaje a zavolal kamsi telefonem. Za chvíli vstoupil do místnosti mohutný chlap, superintendant policie v důchodu. Vyložil jsem historku ještě jednou. Vysloužilý policista pak zahájil velkou pátrací akci. Obvolal všechny strážnice, které jsme po cestě z Langtangu minuly, získal číslo auta, které jsme stopli a pak prohlásil, že mám dva dny počkat, jestli se pas nenajde. S příjemnými pocity, že se něco děje, jsem po prázdných silnicích Kathmandu vyrazil na barbeque party, kam jsem byl pozván Luckou, českou dobrovolnicí v Kathmandu, abych si trochu vyhodil z kopýtka.

Za dva dny volali našemu kuchaři Krishnovi z konzulátu. Pas je prý na světě. Našel jej jakýsi Tibeťan, ale očekává za něj nějaké nálezné. Navíc nemluví vůbec anglicky. Domluvili jsme se s Krishnou, že mu zavolá a nabídne mu za pas 2000 rupií. Nevěděl jsem, o čem se spolu během telefonátu bavili, ale Krishna u hovoru rychle ztrácel barvu. Tibeťan si asi myslel, že nalezl zlatou žílu a požadoval za pas 20000 rupií (pro srovnání - Krishnamá plat 11 000 rupií za měsíc). Následoval hovor zpátky na konzulát. Konzul souhlasil, že to je absurdní částka a já jsem váhal jak dál. Vzhledem k tomu, že jsme měli kontakt, mohl jsem požádat polici, aby zakročili, ale na druhou stranu bych mu zase nějaké rozumné peníze rád věnoval. Domluvili jsme se, že budeme lehce blafovat. Když Tibeťan přišel další den na konzulát, bylo mu sděleno, že nedostane nic, protože chce víc než je cena nového pasu. Dost se vztekal, ale nezbylo mu než snížit částku na polovinu. To mi ale pořád přišlo hodně. Následoval pohovor s policistou, který mu vysvětlil, že pas je majetkem českého státu a nikoli můj, tudíž celá záležitost by se měla řešit úplně jinou cestou. Tlak zapůsobil, nálezce slevil na 6000 rupií. To už bylo rozumné. Nakonec dostal pět tisíc a fialová knížka se zvířátky se opět vrátila správnému majiteli.

Langtang III. - Dřevo a šťastný návrat

Ranní horské paprsky příjemně rozehřívaly po studené noci ztuhlé údy. Gemma odpočívala přede dveřmi kamenného stavení v neblahé předtuše, že na svá stará kolena si ještě pořádně zamaká. Moje myšlenky poklidně poskakovaly po hřebenech okolních hor. Noční přeháňka pocukrovala údolí novou polevou sněhových vloček, které spořádaně ustupovaly před postupujícím žárem letního slunce. Z poklidného rozjímání nás vyrušila Gyalmo, která připravila k snídani palačinky. Posilnění přišlo k duhu, stejně jako nekompromisně sladká dávka mléčného čaje.

Dolů k řece jsme sestupovali v sestavě jeden Evropan v novozelándské bavlně s ruksakem a tři nepálské ženy v barevných sukních a klubkem provazů. Naplňoval mě hřejivý pocit, že tentokrát mých 90 kilo předvede co je v jeho silách. Usedli jsem na břeh řeky a čekali. Z hustého lesa na druhé straně údolí pronikaly přes lomoz vody mocné údery sekery. Trvalo to dlouho, než se z křoví vynořila skupina mužů s poleny úhledně vyskládanými na hřbetech. Následoval vzdušný transport dřeva na druhou stranu řeky: polena létala vzduchem a skládala se do chaotické hromádky mezi kameny. Po provaze pak putoval na druhou stranu vydatný oběd a velký kanystr s chanem, místním rýžovým pivem. Konečně nastala naše chvíle. Gemma sténala pod náporem dřeva, které jsem do ní pod tlakem pěchoval. Najednou se 75 litrů zdálo prťavých. Naložil jsem co šlo po křovinaté pěšince jsem se začal drápat do kopce. Každý krok mě vyváděl z rovnováhy, potácel jsem se jako opilý. Cesta nahoru zabrala skoro hodinu lopotivé dřiny s několika nezbytnými pauzami. Náklad jsem s úlevou vyvrhl za velké křoví před hlavní cestou k vesnici. Moje egocentrická radost, že jsem dorazil jako první se záhy změnila v pokorný obdiv: s vyčerpaným zafuněním složila svoji hromadu již notně vrásčitá nepálská dáma v ťapkách. Obrovská halda dřeva na které jsem pyšně odpočíval se mi zmenšila před očima. Skoro se mi nechtělo věřit, že nejsem svědkem nějakého starého tibetského kouzla. Nepálka se na mě zazubila prořídlým chrupem a usedla před svoji, skoro dvojnásobnou haldu dřeva.  S gustem vytáhla láhev s chanem.a naráz půlku vypila. Zbytek jsem dopil já.

Celkem jsme donesli čtyři várky dřeva, spotřebovali osm litrů místního moku, snědli hromadu tibetského chleba a moji poslední evropskou čokoládu, bez které bych čtvrté kolo asi nezvládl. Jak jsme tak polena skládali, pořád mi nešlo do hlavy, proč dřevo tak pečlivě schováváme. Vysvětlení mi vyrazilo dech. Nepálská vláda s vyhlášením národního parku Langtang omezila těžbu dřeva pro vesničany na dva měsíce v roce a aby toho nebylo málo, pravidla neumožňují rozšiřování stávajících políček. Zdá se, že místní obyvatelé se do bohatství národního parku nezapočítávají...

Následující den jsme vyrazili s Radkou do poslední vesnice v údolí jménem Kanjin Gumba. Pozvolné stoupání lemovaly řady modlitebních desek a sem tam malá stupa. Údolí se začalo plně otevírat a vynořovaly se nádherné výhledy na okolní velikány. Modlitební mlýnky klidně kroužily na každém větším prameni a některé na tak nádherných místech, že by se člověk nejraději točil místo nich a kochal by se krajinou. Samotná vesnice Kanjin Gumba byla velkým zklamáním - místo je sice moc hezké, ale jedná se spíš o hotelové "městečko" (napočítal jsem asi dvacet hotýlků). Nejvíce mě nadchl stranou stojící klášter (bohužel zavřený) a především stará babička, která dožívala v malém příbytku pod velkým kamenem vedle malého pramínku. Navštívili jsme také místní jačí sýrovou farmu a měli tu čest vidět první a zatím jediný sýr této sezóny jak si rozkošnicky užívá dozrávání ve slaném nálevu.

Týden v údolí Langtang příjemně utekl a my jsme sestupovali po stejné cestě zpátky. Podařilo se nám do civilizace dorazit ještě tentýž den a ubytovali jsme se v malém, ale útulném hotelu v Sapru Besi. Odjezd autobusu druhý den ale komplikovala stávka. To mě už tak nepřekvapilo, ale podivil jsem se nad informací, že konec "bandy" není zatím stanoven. Ke slovu tak přišel slovutný Kindl a během celodenního čekání, jestli přeci jen nevyjedou, padlo další parádní sci-fi od Asimova. Autobusy se ale nepohnuly i následující ráno. Pro neposedné nastal čas vyrazit pěšky. Svoje odhodlání jsem naštěstí sdílel s ošlehaným kanadským horalem a tak jsme se vydali na cestu společně. Na silnici bylo dokonale mrtvo. V náhorním městečku Dhunche jsme do sebe nacpali smažené nudle a obcházeli všechny náklaďáky, zda někdo nepojede naším směrem. Stále nic. Až odpoledne se na nás usmálo štěstí. Objevil se bílý pick-up přeplněný pasažéry. S radostí jsme se vmáčkly do polohy skrčence na korbu a plnými doušky hltali prašné rodeo. Asi za dvě hodiny jsme dokodrcali do vsi, kde vystoupila většina místních a řidič oznámil, že pokračuje až do Kathmandu. To už nám Fortuna nadělila hodně. A když jsem vystupoval před Kakani, řidič oproti místnímu zvyku odmítl peníze za dopravu. V euforii z návratu bez ztráty rupií jsem ihned zmanipuloval opodál stojícího motorkáře a zaplatil si výtah až k nám na kopec. Nakonec se ukázalo, že to úplně zadarmo nebylo: v kapse od kalhot chyběla fialová knížečka se zvířátky č. 45468590 s nápisem cestovní pas.

Langtang II. - Gyalmo a Radka

Druhý den výstup do údolí Langtang ještě pár hodin pokračoval strašidelným lesem, když se konečně údolí rozvalilo do baculatosti. Les zmizel a nám se postupně objevovaly výhledy na okolní horské velikány. Přibylo pasteveckých domků a sem tam na nás mezi keři pomrkávaly jaci a další náhorní skotové. Cesta stoupala jen pozvolna a tak zbývalo více sil na kochání. V malém čajovém domku jsme se posilnili černým čajem a v následujícím ochutnali místní jačí jogurt. Opět jsem se dost rozčílil, protože po mě chtěl za jogurt dvojnásobnou cenu než po Nepálcích. Zeptal jsem se přísně, kolik platili mí kamarádi a nekompromisně zaplatil stejně.

Tohle je věc, na kterou si asi skutečně nezvyknu. Je to trochu paradoxní. Chápu, že moje možnosti jsou oproti nepálským nesrovnatelné, ale stejně mě zvyšování cen pro cizince dokáže zvednout ze židle. Kde leží ta správná rovnost? Máme platit víc, protože víc vyděláváme? Nebo mají Nepálci platit méně, protože jsou chudší? A nebo by ceny měly platit pro všechny stejně?

Zamyšleně jsem rozvažoval nad nespravedlností světa, takže jsem si málem nevšiml nádherných modlitebních mlýnků v kamenné stavbě poháněných vodou z malého potoka. Tohle už skutečně zavánělo Tibetem - taky nás od něj dělil "pouze jeden" himalájský hřeben. V dalším "hotelu" začali moji hladoví nepálští přátelé smlouvat cenu za oběd, blížila se totiž dvanáctá a to je na místní poměry už na pováženou. Navíc jsme vystoupali do 3400 m, což spolklo dost energie. Objednal jsem si špenátové MO MO, moje oblíbené plněné taštičky a nechal se na zápraží rozehřívat sluncem. Teplota se pohybovala na okraji chladu a silné sluneční paprsky příjemně prohřívaly unavené svaly. "Čau!", ozvalo se kousek přede mnou. Usmívala se na mě vysoká zrzavá holka vlídné tváře. Nevypadala, že by tu byla na treku: oblečená byla po nepálsku a tak nějak přirozeně zapadala do koloritu okolních stavení. Když překvapení pominulo, dali jsme se do hovoru a  mě bylo příjemné opět mluvit rodným jazykem - ještě, že jsem měl Gemmu, neklamné znamení českého výletníka.

Radka strávila v Nepálu už několik let a zde v údolí Langtang bydlí u své nepálské "sestry", které sem občas jezdí pomáhat s chodem malého skromného ubytování. Není překvapující, že jsem skončil jsem uvnitř malé kamenné místnosti, popíjel slaný tibetský čaj s jačím máslem a obědval výtečné MO MO.  Při bližším prozkoumání kuchyňky stavení mě trknul do očí obrovský plynový sporák s troubou. Ihned mě napadla otázka, jak ho sem přitáhli. Odpověď byla jednoduchá: vynesl ho šerpa na zádech, i když to bylo s příplatkem (celkem 2000 rupií), protože vážil 70 kg. Protože housky a cookies z něj chutnaly výtečně, bylo rozhodnuto. Dal jsem třem nepálským inženýrům vale a zůstal v hotelu Panorama. Seznámil jsem se tak i s Gyalmo, šestadvacetiletou dámou, která se snaží celý hotýlek obhospodařovat. Protože několik měsíců strávila u Radky v Praze, ovládala i základní české fráze - samozřejmě s patřičnou nepálskou ostrostí. Navíc mluvila i obstojně anglicky.

Odpoledne jsem se vydal do asi dvacet minut vzdálené vesničky pod skálou, najít zde starý budhistický klášter. Kamenná obydlí s dřevěnými střechami vypadala jako z pohádky a okolo se zelenalo několik skromných políček. Klášter jsem našel zamčený, ale když jsem se chvilku pídil po okolních staveních, bylo mi otevřeno. Uvnitř vrzala stará prkna a panovalo tajemné příšeří. Když jsem se trochu rozkoukal, padl na mě pocit pokorné úcty. Malby na dřevěných stěnách hýřily barvami a když paní klíčnice rozsvítila svíčky, sedl jsem si na prdel. Genius loci tohohle místa přetékal oknem. Připadal jsem si jak v časovém trezoru, který byl dnes otevřen jen pro mě - bubínky, misky, Buddhovi sošky a nádherné modlitební mlýnky tancovaly v mihotajícím se světle. Seděl jsem dlouho, velmi dlouho, ven se mi vůbec nechtělo...

Kousek za klášterem jsem objevil malý náhon a na něm dva vodou poháněné mlýnky. Ani jeden se netočil.. Ihned se přihlásila o slovo má vášeň k vodním hrátkám a začal jsem opravovat přívod, aby se voda neztrácela. Asi po hodině utěsňovací práce se korytem proháněla průzračná horská energie a nadšeně roztáčela budhistické modlitby. V euforii z úspěchu jsem se pokusil vylézt k modlitebním vlajkám třepotajícím se kousek nad vesnicí. Ovšem vzdálenost dokáže snadno klamat a tak jsem svůj pokus vzdal v půlce, sedl si na kámen a blaženě pozoroval údolí Langtangu. Cestou nazpět jsem zkoušel s místními kameníky rozlamovat skálu, ale moc mi to nešlo. Chlapi měli evidentně vymakaný grif a pod jejich údery se balvany rozskakovaly strachem sami. Ufuněný jsem se vrátil do hotelu a využil improvizovanou kýblovou sprchu. To jsem netušil, že se pořádně zapotím.

Navečer mě Gyalmo poprosila, jestli bych jim nepomohl přitáhnout nějaké dřevo. Kývnul jsem a ihned dostal nůši s popruhem na hlavu. Vyrazili jsem z kopce trnitým porostem Nedaleko od nás si to mezi keři profrčel Leopard, načež dámy začaly skandovat zaháněcí pokřik, který mě vyděsil víc než dravá šelma. Nedivím se, že už jsme ji pak neviděli. Dřevo jsme naložili až dole u řeky a cesta zpátky s nasekanými poleny trvala celou věčnost. Když jsem dofuněl za šera do cíle, věděl jsem definitivně, že šerpa ze mě nebude. Starší dámy přinesly dvakrát víc dřeva než já a na rozdíl ode mě, mohli večer bezbolestně hýbat krkem. Pošramocené ego jsem si po večeři zpravil tabulkou poctivé čokolády a ošetřením zraněného prstu jednoho z vesničanů. Noc se ukázala jako příjemně chladivá a spánek při pomyšlení na zítřejší celodenní dřevotryznu přispěchal na pomoc takřka okamžitě.

Langtang I. - Směr Himaláje

Konečně nastal čas přestat na střechu světa jen pokukovat a podívat se jí na zoubek opravdu zblízka. Zabalil jsem si poměrně těžký batoh, protože moje skautská přirozenost mi bránila něco důležitého nechat na Kakani. Jistota je jistota. Ranní autobus z neznámého důvodu nejel a tak cesta začala hodinovou procházkou do vesnice jménem Kaule, kde je hlavní silnice se slušným provozem. Za chvíli se objevil tranzit přeplněný lidmi. Hodil jsem batoh na střechu a těžkopádně jsem se nacpal mezi vesměs drobné cestující. Klesání z dvou tisíc metrů do šesti set překypovalo zatáčkami a řidič je s uspokojením řezal. Starší paní přede mnou se udělalo zanedlouho nevolno a ulevovala si z okýnka. V Trisuli jsem vystupoval s velkou radostí - její osud mě minul jen o vlásek. Značný výškový pokles se projevil teplotně - v údolí se do mě dalo neskutečné vedro, proti kterému jsem bojoval několika studenými Colami.

Autobus do mé cílové stanice Syapru besi dorazil během půl hodiny, ale vyhlásil přestávku na oběd. Během jídla jsem se seznámil s dalšími turisty mířící stejným směrem. Dva Mexičané, německý pár, usměvavá plachá Korejka, banda Australanek a přináležející skupina průvodců. Znejistěl jsem, jestli bych si neměl taky nějakého opatřit, ale myšlenku jsem zahnal zdravým sebevědomým. Koneckonců oni jdou v nejhorším stejným směrem. Najedli jsme se do sytosti dhal-batu a vyrazili opět nabrat výšku. Ze střechy autobusu jsem si připadal jako král silnic, i když trůn na nerovných cestách Nepálu byl poněkud vratký. O mou halavu navíc usilovaly mohutné větve stromů a hromady drátů rozvodné sítě ve vesnicích. Cestou se hrála podivná hra s místní policí. Před každou kontrolou se slezlo ze střechy, autobus projel okolo policistů a za zatáčkou "nenápadná" pěší skupina naskákala zpátky na hřbet plechového oře. Na jedné takové kontrole zlomil řidič při odjezdu bambusovou závoru, což vzbudilo silnou policejní nevoli. Asi hodinu se dohadoval s místními oficíry a nakonec zaplatil 600 rupií. Následně se v autobuse nechal slyšet, že si to vybere na turistech, jak mi s úsměvem přeložil jeden z průvodců. Zbytek cesty jsem už prospal v uličce na pytli s rýží a do ucha mi roztomile štěbetala kuřátka, úhledně nacpaná v několika papírových krabicích. Vystoupit jsme musel akorát při vjezdu do národního parku Langtang, kde si místní úředník nechal za propustku řádně zaplatit.

Podniky v Syapru besi už měli po sezónně, což se příjemně projevilo na ceně ubytování (150 rupií za pokoj). S jídlem to  ale bylo horší, ceny šplhaly na dvoj až trojnásobek běžné sazby a navíc to chuťově nestálo za moc. Večer ale zachránila hotelová televize, která chrlila jednu povedenou indickou telenovelu za druhou. Lidé se v ní marně pokoušeli o přesvědčivé ztvárnění emocí a celý koktejl podbarvovala dynamická hudba připomínající skladby z Pána prstenů. Postel vypadala mnohem přesvědčivěji. Byla ustlaná a především čistá, což jsem uvítal s vděkem a pohroužil se do hlubokého spánku.

Stoupání z hotelového městečka (1600 m.) druhý den začalo pozvolna. Okolo rostly kaktusy, borovice a především obrovské kvantum známé a významné léčivé květiny. Připadal jsem si jako hašišový mág, když jsem procházel okolo vzrostlých, typicky tvarovaných listů marihuany. Na prvním rozcestí jsem trochu zaváhal, ale naštěstí jsem narazil skupinku Nepálců přibližně mého věku - inženýrů zaměstnaných v místním mobilním operátoru N-cell, jak jsem se později dozvěděl. Vypadali, že se vyznají a ukázali se jako veselá kopa. S přibýváním výškových metrů se údolí zužovalo a stoupání zostřovalo. Vstoupili jsme do pásu listnaté džungle a vyhlížely Pandu červenou. Žádnou jsme ale nepotkali, svoje bambusové výhonky si ohryzávala pěkně v soukromí. Naší pozornosti ale neutekly divoké včely, visící pod převisem na protějším svahu hned v několika rojích. Ihned jsem si vzpomněl na dokument o lovcích medu, kteří balancují na laně pod skálou obklopeni rojem bodajících včel a snaží se ukrást sladké plástve. Míjeli jsme odpočívající skupinky šerpů a z okraje údolí na nás sem tam vykoukla hora s nepatrnými zbytky sněhu na vrcholu. Některá boční údolí byla vyšperkována vysokými vodopády, jiná byla výhrůžně zbrázděna obrovskými sesuvy půdy a kamení. Obrovské balvany z těchto sesuvů trůnily uprostřed řeky a vytvářely divoké peřeje. Les i strmé srázy zatím bránily vidět víc. Odpoledne se údolí začalo malinko otevírat a znenadání se před námi vyhoupla obrovská hora Langtang (7200m) omamně zářící v naklánějícím se slunci. Skrze strašidelné, mechem obrostlé větve mohutných stromů prosvítala bílá čepice a mávala nám na pozdrav. Mel jsem chuť se rozběhnout a vyšplhat až vrchol, zdál se být na dosah ruky. Nakonec jsem byl rád, že jsem se večer doplahočil do výšky 2700 m, snědl kopec rýže s kari bramborem a usnul jako dudek.

Šestnáct žen

Jedno rozpálené nepálské odpoledne přijela na základnu v Kakani skupina žen, jejichž společným prokletím se stal virus HIV. Některé vypadaly ještě velmi mladě, okolo dvaceti let, jiným mohlo být už přes čtyřicet. Spolu s nimi přijelo i několik menších dětí a celou skupinu vedla studentka z místní univerzity, píšící magisterskou práci o sociálních dopadech pro nakažené HIV.

Bylo to poprvé, co jsem se setkal tváří v tvář se skupinou lidí infikovanou tímto zhoubným prevítem. Byl jsem nemile překvapen, jak jsem reagoval. I přes to, že jsem si plně vědom jakým způsobem se virus přenáší, cítil jsem uvnitř určitý odstup. Ne že bych se jich přímo stranil, ale zpočátku měli pro mě na čele napsáno velkými písmeny POZOR, NEBEZPEČÍ! Samotného mě to dost mrzelo a tak jsem během týdne, kdy jsme jim zajišťovali servis úmyslně začal vyhledávat jejich přítomnost. Většina ovšem neuměla moc anglicky, pouze několik frází a tak jsem se snažil s pomocí učebnice nepálštiny vykřesat alespoň použitelné základy konverzace. Prvních několik dní jsem pořád cítil značný odstup, ale postupně začali ledy odtávat. Poslední večer jsme už společně zpívali nepálské melodie (v mém případě šlo jen o pokusné pobrukování), tančili a mlátili do všech možných předmětů a jednoho místního bubnu - obzvláště malý klučina předváděl neuvěřitelné kousky. Smysl pro rytmus mají výtečný a nepálské melodie mi rychle vlezly pod kůži.  Když další den odjeli, posmutněl jsem a v hlavě mi zůstaly jen jejich nešťastné příběhy.

V Nepálu žije kolem 60 tisíc lidí nakažených virem HIV a jejich situace není vůbec snadná. Odhlédneme-li od nepříznivých vyhlídek, když propukne samotná nemoc AIDS, jedná se především o nehorázný sociální dopad - virus HIV je i společenský zabiják. Nepálci jsou o skutečných aspektech viru HIV informováni zcela nedostatečně (především mimo velká města), takže kolují nejrůznější fámy o tom, jak se virus přenáší a co všechno může způsobit. Okolí nakaženého vyloučí ze společnosti a v mnoha případech se od něj odvrátí i jeho vlastní rodina. Mnohdy se stává, že matky zůstanou s dětmi sami a zcela bez prostředků. Jejich manželé, ačkoli často oni byli příčinou nákazy, sebrali úspory a vydali se za novým životem do jiné vesnice, města, či přes hranice do Indie. V novém společenském prostředí pak tají, že jsou HIV pozitivní a pomáhají k dalšímu šíření nákazy.

Držme palce a doufejme, že rozmach školství v posledních desetiletích a nástup vzdělanějších generací pomůže s nákazou úspěšně bojovat.

Stávka

Už velmi dlouho jsem nejel na motocyklu a o to víc jsem si užíval jízdu na zadním sedadle poctivé indické stovky, erárního stroje skautské základny, na kterém jsme s Keshavem sjížděli do hlavního města. Vlahý podvečer skropený krátkým deštěm se třpytil v čistém vzduchu. Rozpustil jsem si vlasy a v svítivé šusťákové bundě si vychutnával pocity svobody a pozoroval ubíhající krajinu. Okolí zase s pobavením sledovalo mě, takový přízrak asi ještě neviděli... Byl jsem naprosto nadšený a zafixoval si rozhodnutí: příště musím vyrazit do Nepálu s řidičákem na motorku.

Večer jsem se prošel po centru Kathmandu a obhlížel obchůdky. Putování skončilo v mém oblíbeném podniku u krásné francouzsky Mondo Bizzaro. U mléčného čaje jsem poslouchal nepálskou skupinu s kytarou, která válela jednu pecku za druhou. Rychle se stmívalo - blížila se bouřka. Raději jsem zaplatil, abych nezmokl, ale bylo pozdě. Déšť už měnil prašné město v bahnitou stoku. Jako na zavolanou se objevil rikša. První cenovou nabídku jsem automaticky srazil na polovinu a výsledek se pak pohyboval na příjemných 200 rupií. Stříška mu sice dost tekla, ale nejhoršího lijáku jsem byl ušetřen. Majitel ekotaxíku šlapal jako o závod a za chvíli už jsem vystupoval před vraty skautského ústředí, mého útočiště v Kathmandu.

Druhý den jsem se vzbudil do svěžího chladného rána s jasným plánem v hlavě. V diáři už netrpělivě čekal seznam věcí k nakoupení pro nadcházející týdenní trek do národního parku Langtang. Ve zbytku dne jsem chtěl navštívit městečko Bhaktapur ležící asi 15 km od Kathmandu. Podle instrukcí jsem našel luxusní supermarket, možná až příliš. Trochu mi trvalo, než jsem vybral nejlevnější položky mého nákupu, soudě podle cen, nespadal jsem vyloženě do cílové zákaznické skupiny. A co bylo nejhorší, neměli salám. Vzpomněl jsem si na štangli která visela v jednom obchodě v Thamelu - odpoledne snad budou mít otevřeno. Vyložil jsem nákup na pokoji a zamířil do Bhaktapuru.

Silnice ovšem zely prázdnotou - sem tam se objevila motorka, nebo cyklista - autobusy ale nikde. Vysvětlení mi poskytl náhodný kolemjdoucí: bhanda - stávka. Silnice jsou zablokované, doprava dnes nefunguje. Zkusil jsem osamělé projíždějící taxi s podezřelým nápisem "tourist only". Řidič se sice tvářil jako spasitel, ale cenu si řekl značně nekřesťanskou. S poděkováním jsem odmítl a taxikář se ani nepokoušel nabídnout nižší cenu, zřejmě měl dnes výdělek jistý. V hlavě se mi zrodil alternativní plán. Začal jsem bloumat po městě v naději, že seženu nějaký levný obchod s bicykly. Jenže z ulic na mě chladným pohledem povětšinou koukaly jen železné rolety, takže po hodině jsem ze zoufalství zkusil i místní skládku materiálů."Obsluha" jen zavrtěla hlavou... Konečně! Maličký servis pro kola vedle smradlavé říčky se tvářil že splní má očekávání. Na prodej zde byly dokonce tři starší kola. Vybral jsem si to nejvíc zachovalé. Cenu jsem moc neusmlouval, majitel se tvářil neústupně, ale 3.500 rupií mi nepřišlo zas tolik. Kývl jsem a nastala hořečná snaha vypucovat kolo a přizpůsobit mé velikosti. Prodavač zvýšil sedlovku, vyměnil pár šroubů, dofoukl vzduch a a jako bonus přidal stojánek. Na závěr seřídil brzdy a já mohl vyrazit. Po sto metrech jsem ale nasadil zpátečku, sedlo nevydrželo moji váhu a sklápělo se dozadu. Následovala rychlá výměna nosného šroubu korunovaná úsměvem majitele a jemným poplácáním sedlovky. Zdvihnutí kola za sedlo se ukázalo jako nečekaně prozíravé - zůstalo mi totiž v ruce. Nebohý majitel přidělal s výrazem mučedníka zcela nové sezení a jako bonus k mému potěšení navlékl na řídítka velký a hlasitý zvonek.

Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl na jednopřevodový systém a zvláštní, důstojně narovnaný posez, který tvar kola vnucoval, ale za chvíli už se šlapalo samo. Do kopce to nebylo zrovna to pravé ořechové, ale většinou šly vydupat ve stoje. Napojil jsem se na prázdný městský okruh a frčel jsem smrtících 25 km za hodinu a občas jen tak z radsoti zazvonil. V návalu z cyklistické euforie jsem se usmíval jako měsíček na hnůj, což vzbuzovalo pobavené reakce pěšáků užívajících příhodné nesmogové situace. Zemědělská zvířata naštěstí nereagovala nijak. Kolem mě sem tam projížděli policejní auta s pořádkovými silami ozbrojenými samopaly a s těžkooděnci. Zřejmě uháněly udržet v klidu dav demonstrujících, kteří se objevili za dalším kopečkem. Rozlícený dav zrovna lynčoval nebohého řidiče s benzínovou cisternou, který se snažil projet skrz.. Jako bezmotorového mě kontrola s rudými maoistickými vlajkami pustila s pokynutím přes blokádu. Cítil jsem se skvěle, kolo šlapalo a začal jsem být na svůj indický stroj značky Atlas hrdý. Logo firmy představoval bájný obr, který už na obrázku budil zdání naprosté důvěry, ocelový rám se pyšnil nápisem Gold line Super a přední blatník zdobil v kovovém lesku majestátní firemní znak - velké A v kroužku, což mi blaženě připomínalo luxusní auta světových značek.

Hlavní silnici jsem opustil před Bhaktapurem. Vynořil se přede mnou prudší kopec, na který už převod mého Atlasu nestačil. vyměnili jsme si role - nyní jsem musel nést jeho ocelovou tíhu do kopce já. Městečko na lehké náhorní plošině nebudilo zrovna nejlepší dojem, ale na to jsem byl už předtím upozorněn, takže jsem uháněl do centra, kde by mělo být nádherné staré náměstí. Objevilo se za několika zatáčkami a už zdálky se na mě šklebila budka zcela jasně svědčící o výběru vstupného. Při vzpomínce na příkoří se ve mě probudila se ve mě rebelská vášeň: tentokrát mě nedostanou. Přidal jsem plyn a řítil se ulicí. Už bylo možné rozeznat nápis 1 100 rupií, což mě akorát zvedlo ze sedla a mocnými dupnutími jsem prosvištěl kolem vrátného, který jen stačil zvolat: "Srr!" To už jsem ale mizel za prvním chrámem. Zvolnil jsem, abych mohl vychutnat atmosféru náměstí. Vypadalo nádherně, různé architektonické typy chrámů vyrůstaly z drkotavé dlažby. Jednu svatyni strážily dva velký kamenní sloni, které osedlala skupinka rozjařených nepálčat. Jinak ale náměstí nežilo svým vlastním životem. Převládaly restaurace a obchody se suvenýry. Chvilku jsem křižoval náměstí a přemýšlel, kde ukojit vzrůstající hlad. Žádný podnik mě nezaujal, tak jsem zamířil z náměstí pryč. Našel jsem malou tavernu schovanou za modrými závěsy a s chutí se najedl. Kolo jsem nezamkl, což se ukázalo jako chyba. Někdo mi ukradl vzduch ze zadní pneumatiky. Trmácel jsem se po ulicích vyptávaje se na nejbližší dílnu. Když jsem ji našel, ukázalo se, že nejlepší bude výměna celé duše a především nehorázně ojetého pláště, který jsem si při koupi neskontroloval dost pozorně (jestli vůbec). Nadšený z nového pláště a plného náfuku jsem se opovážil na druhé kolo vjezdu okolo pokladny na hlavní náměstí. Tentokrát na mě byli připraveni. Zkusil jsem úhyb do postranní uličky, ale to už mě strážce držel: "Nýd e tykyt srr!" Snažil jsem se mu namluvit, že jen projíždím, ale bez úspěchu. Nezbylo než se vydat na příjemnou zpáteční cestu po prázdných "dálnicích". V euforii ze zážitků se ve mě vzbudila touha po zpěvu, které jsem s chutí podlehl. A Nepál s podivem sledoval, jak halekající vybledlý dlouhán uhání na svém Gold Line Super vstříc novým dobrodružstvím.

Chicapani

Vyrazil jsem si na výlet. Ještě ráno jsem o tom ve spacáku ale značně pochyboval - předchozí večer měl totiž neočekávaný průběh.

Už se schylovalo k meditativnímu odpočinku nad knihou, ale nečekaně dorazili na základnu návštěvníci. Přijeli v luxusním terénním vozidle až před vchod, objednali si zabít a uvařit kohouta k večeři a vytáhli grill na barbeque. Objevili se lahve s whisky. Hned mě zvali na drink a na opékané maso, ale přišlo mi hloupé nechat Dineshe připravovat večeři sám, tak jsem odmítl. Když jsem mezi ně později zavítal, vypadali už hodně rozveseleně. Představili se jako učitelé (a ředitel soukromé školy), která je prý hodně levná a nesmírně kvalitní. Tomu jsem sice moc nevěřil, ale přišli mi jako veselá kopa a zůstal jsem s nimi.  Nejvtipnější postavička poskakující kolem ohně a uzobávající opékanou ovci patřila maličkému matikáři. Vášnivý sikh mě neustále přesvědčoval, že jeden Bůh je pro všechny stejný a vyzýval k toleranci. Nakonec se z něj vyklubal ostrý nepřítel islámu a hlavně neúnavný mluvka. Pravda, jako jediný hovořil plynně anglicky, ale po několik dalších skleničkách whisky "Teacher´s" už i na mě mluvil příliš rychle. S ostatními jsme diskutovali nad problémy nepálského školství a z útulně rozehřátého grilu vychutnávaly šťavnaté kousky masa. Dlouhý večer příjemně utekl.

Ráno mě bolela hlava, což mě zase tolik nepřekvapovalo, ale chuť vyrazit do kopců to dost nabouralo. Vnitřní boj jsem nakonec vyhrál, sbalil si základní fidlátka a vykročil pravou nohou směr Chisapani, vyhlídkový resort. Opustil jsem areál základny a vstoupil do rezervace Shivapuri forest plné křivolakých stromů, obrovských kapradin a něčeho na způsob trnitých lián, které odevšad strašidelně visely a při drobné nepozornosti hned nepříjemně škrábaly. Možná se někde schovával i leopard, ale ten pocit jsem usilovně vytěsňoval. Po dvou hodinách mě vítalo první sedlo a několik jednoduchých domků. Moc se mi nezdálo tempo chůze, i když jsem docela pelášil. Pozorně jsem si prohlédl měřítko mapy a znervózněl: 1:150 000 - neměla to být stovka? No co, den se ještě pořádně nerozkoukal, času dost - přidal jsem do kroku.

Do cíle mě podle plánu měla dovést jedna jediná cesta traverzující celý hřeben Shivapuri okolo 2100 m. n. m. - ukázala se jako prašná, rigolovitá, ale vcelku pohodlná. Na autobus, který se záhadně vynořil za mnou, jsem se usmál, zamával mu a pustil ho před sebe, i když neposkakoval po nerovnostech o moc rychleji než já. Silnička sice poslušně kopírovala vrstevnici, ale nekonečně se klikatila přes každé údolíčko. Slunce se posouvalo po obloze a začínalo nepříjemně pálit a tak jsem využíval každé tekoucí vody k nezbytnému osvěžení. Kráčel jsem o samotě, vyrušené akorát jedním drkotajícím motocyklem a sem tam cáry modlitebních šátků. První vydatnější potok posloužil ke skromnému obědu a chvíli zaslouženého odpočinku. Neustále jsem poměřoval čas a mapu - vycházelo to tak akorát. Neotálel jsem dlouho, trochu potrávil v trávě a šlapal dál. K mému překvapení projetá cesta po pár kilometrech odbočila do údolí a tam se mi nechtělo. Pokračoval jsem tedy traverzem, který se změnil v širší pěšinu, i když bylo vidět že se cesta stále stejně uměle zařezává do svahu - podle mapy jdu správně.

Skalnatý vodopád se přede mnou objevil zcela nečekaně. Potok tryskal ze zelenavého údolí hustého lesa. Okolo polehávalo několik Nepálců hlídajících stádo koz, které se škrábaly po skále okolo vody kamsi mezi stromy. Vyjeveně jsem si sedl na kámen a kochal se darem nenadálé scenérie. Hned si to ke mně namířila shrbená babička a posunkovou řečí gestikuovala mezinárodní sdělení: "Nemáš něco k jídlu?" Nic jsem neříkal a vytáhl zbytek chleba od oběda. Radostně se pousmála a šla se rozdělit s ostatníma - na kozy nic nezbylo. Když jsem vykročil dál, vzpomněl jsem si na pohádku o kouzelném dědečkovi a pousmál se.

Na dalším rozcestí jsem ale rychle zvážněl: vyšlapanější cesta opět příkře klesala a traverz pokojně zarůstal křovím, i když slabá pěšinka se drala skrz. Rukama jsem se zeptal drobné vesničanky, která se vyhoupla zpoza rohu,  kudy dál. Na obě varianty, pokud je pochopila, se tvářila radikálně negativně, až zamítavě. Pomyslel jsem si své - co ona může vědět, mapu tu mám já. Pozorně jsem se zorientoval, shlédl obzor, kde se evidentně vrstevnicová cesta dál zařezávala do svahu hory a rozhodl se pokračovat. Za prvním křovím jsem zabořen v mapě málem narazil do bůvolí rodinky, která spásala pěšinku. Využil jsem oboustranného leknutí a opatrně se prosmýkl okolo. Stezka se ztrácela a malé údolí přede mnou se zdvihalo nebezpečně ostře. S trochou naděje jsem sledoval jakousi hadici, která pokračovala sveřepě dál. Po chvíli travers definitivně zmizel a objevily se skály. Ty mě neodradily, stále jsem pevně věřil mapě (a hadici). Strmost srázu narůstala, sandály moc nedržely a trubka nakonec skončila v prameni. To už jsem regulérně šplhal. Záhy mi došlo, že už to dávno není jen o hubu a hned mě zamrazilo z vlastní opovážlivosti. Smutně jsem pohlédl na skalní masiv - mít tak pořádné pohory a parťáka... Nabral jsem aspoň vodu z pramene a klouzavě sjížděl zpátky. Pozorně jsem pročesával okolí, jestli mi neunikla nějaká odbočka, ale našel jsme jen provizorní heliport na malém hřebínku. Měl krásné velké H poskládané z drobných kamenů - cesta však žádná. Vzpomněl jsem si na poučku, že mapa není terén, hlasitě si ulevil a vrátil se na rozcestí. Kudy dál? Jako na zavolanou se odněkud se vynořil mladý Nepálec, který intuitivně pochopil mojí situaci. Mluvil anglicky a vysvětloval, že travers vede přes dvě skály, takže mi nezbývá než sestoupit níž do údolí a projít přes vesnice. Do Chisapani že to je prý je jen tři a půl hodiny chůze. Vyhecoval jsem se (přece se nebudu vracet), posilnil vejcem a začal nabírat hloubku. Míjel jsem nádherná políčka, odpočívající pastevce, nosiče dřeva, kamenné domky a při tom poskakoval po cestičkách jak kamzík. Nohy v sandálích se začali hlásit o slovo, sedm hodin chůze už zanechalo stopy. Poprvé se objevila nepříjemná myšlenka, že to do setmění nestíhám.

Ztratil jsem asi 500 výškových metrů, což mě nijak netěšilo, na rozdíl od místních dětí, kterým sestoupil z hory obr z pohádek. Vesele za mnou skotačily a ty odvážnější se mě i dotkly. Cestu ale neporadily - hledal jsem podle citu a snažil se držet vrstevnice. Překonávání údolíček bylo takřka nekonečné a vyčerpání mi už dýchalo na paty. Navíc došly kokosové sušenky, zdroj cukru - hrozny a čokoládu jsem nechal k mé smůle na Kakani. Hodiny do tmy se krátily a síly mě opouštěly - odpočinek začal být nezbytný každých pár set uplahočených metrů. Poslední zbytek šťávy ze mě vydoloval úsměv pána, který pletl košík na břehu cvrkotajícího potoka. Kamenitá stezka se klikatila a měnila zprudka výšku - každý krok vyžadoval pěknou dávku docházející vůle. Cíl jsem už mohl vidět před sebou, ale až příliš vysoko nad mojí hlavou. Dorazil jsem do poslední údolíčka a ani dva nádherně jednoduché veřejné mlýny s náhonem mi nemohly ulevit od pohledu na rostoucí sráz přede mnou. Šest set výškových metrů? Ne. Unaveně jsem se rozhlížel, kde bych to definitivně zalomil.

Začalo pršet. Z úst mi vypadlo několik poctivých českých vulgarismů, což mi nečekaně dodalo trochu sil. Nahodil jsem batoh a začal se plazit do krpálu. Zničeho nic zasáhla kouzelná babička. Přede mnou stál červený náklaďák plný bambusových tyčí. Zeptal jsem se na cestu a než jsem si uvědomil, co se děje, seděl jsem v kabině nákladního vozidla a motor se rozeřval mohutnými otáčkami. Stále mi nedocházelo, kudy chce řidič jet, ale to už se kola zahryzávala do prudkého svahu. Připadal jsem si jako ve snu. Zmožený a zničený jsem nebyl schopen vnímat jakým způsobem řežeme zatáčky v ostrém stoupání na neuvěřitelně nerovné cestě - z jedné strany skála, z druhé sráz. Druhý spolujezdec spojil pod palubní deskou dva dráty a mocný basák začal masírovat moji zrakvenou a tuhnoucí nohu herzemi nepálského popu. Rodeo pokračovalo: stroj míjel domy, políčka, pobíhající psi i nepálce hrající volejbal. Najednou přestalo pršet, z mraků vyklouzlo červené slunce a  odněkud se vynořily vrcholky Himalájí  - byli jsme nahoře. Vypadl jsem z kabiny s křečí v noze. Když mě svaly zase poslouchaly, zvedl jsem se, poděkoval a věnoval řidiči zasloužené rupie. Pohladil jsem pohledem nádherné panorama hor zalitých krví zapadajícího slunce a konečně  mi to všechno v přidušené euforii došlo. Jsem v Chisapani!

Opičky a spalovači mrtvol

Druhý den v Kathmandu jsem se probudil s pronikavým pocitem slizké ulepenosti. Prach a písek z města podpořilo řádné propocení, protože rozpálený pokoj nestihl přes noc příliš vychladnout a moc nepomohlo ani letmé koketování s vodovodním kohoutkem. Mé ranní kroky směřovaly k známé budhistické stupě Swayambhunat. Cesta ubíhala příjemně - nepařilo slunce a šel jsem klidnou částí města. Stupa se nachází na lesnatém kopečku vyčnívajícího z divokého koloběhu města. Začal jsem stoupat po zvláštních nerovných schodech. Okolo už rozkládali Nepálci své skromné stánky, aby vylovili rupie z kapes turistů a mezi nimi dováděly roztomilé opičky mě neznámého druhu. S každým krokem mi přišlo, že se schody zvyšují a narůstá jejich strmost. Ke konci jsem funěl jako kůň. Toho využil strážný v okénku varovně laděným:" Your ticket, sir!" a následně ze mě vytáhl dvě stě rupií bez jakéhokoli lístku. Vzbudilo to ve mě skrblicky vyostřené rozhořčení, což mě Samotného překvapilo a hlavně pokazilo prvotní zážitek z celé stavby. Chvíli mi trvalo, než jsem vychladl a mohl pokojně sledovat osm párů obrovských očí shlížející přes modlitební praporky na údolí Kathmandu. Posadil jsem se do jejich stínu a sledoval zahušťující se směsici stánkařů, turistů a primátů. K mému znepokojení se začala rojit jakási černá hmyzácká havěť, což mi připomnělo strach z malárie, který jsem si před odjezdem pečlivě pěstoval marným sháněním cenově dostupných léků. Uklidnil jsem se až když jsem provedl násilný odchyt jednoho jedince a zjistil, že nevypadá jako ten velký nebezpečný komár z obrázků.

Swaymbhunat stupu jsem záhy opustil a vydal se prozkoumat zbytek pahorku. Narazil jsem na přítulný budhistický chrám. Ihned mě zmerčila jakási stařenka a vyzvala mě, abych si šel zatočit s modlitebními mlýnky. Následoval pokyn k zapálení dvou svíček, sladké pousmání a já odešel. Než jsem stihl zabočit za roh, babička mě dohnala. Směsicí autoritativní a sugestivní gestikulace po mě požadovala peníze. Rezonoval jsem stále ještě v módu "škudlil" a s vnitřním zapřením jsem jí dal padesát rupií, což ji evidentně urazilo, protože je odmítla přijmout. Dostala nakonec stvoku. Až pár minut později mě začal v zátylku tlačit nepříjemný pocit, že buď budu muset být odměřený, nebo se tu rozdám. Zřejmě nejsem stavěn na kompromisní řešení.

Opustil jsem posvátný pahorek a okolo skládky, kterou obstarávaly místní opice jsem došel na stanici autobusu. Nastoupil jsem skoro naslepo, protože po okružní "magistrále" se většinou jezdí stále dokola. Chtěl jsem se dostat do jižního města. Cílem bylo najít podle mapy křesťanský kostel, český konzulát, Patan durbar square a něco k obědu. Sličná Nepálka ve školní uniformě mi poradila kde vystoupit a vyrazil jsem na orientační procházku. Výsledek nebyl nijak povznášející. Najedl jsem se sice levně, ale vypil malé pivo za trojnásobnou cenu oběda. Nepřehlédnutelné hlavní starobylé náměstí mi neuniklo, ale kostel ani konzulát se mi objevit nepodařilo. Značně unavený pochodováním jsem dorazil opět na městský okruh. Než jsem nalezl zastávku, využil mé skleslosti taxikář a tak jsem k městskému pohřebišti uháněl autem. Vyhodil mě přímo před kasou, kde chtěli za vstup 500R. Napotřetí se ve mě vzedmula vlna nesmyslného šetřílkovství. Pokusil jsem se "nenápadně" projít bez placení a pak vyrazil drobnou oklikou v naději, že se ztrátě vyhnu. Nakonec jsem byl donucen smířit se s podporou nepálské ekonomiky a stanul na posvátné půdě chrámu Pashupatinath, na břehu řeky Bagmati. Všude postávalo mnoho krav a užaslých turistů, kteří podporováni místními "Yes, you can take pictures!" zběsile fotili. Zamrazilo mě: z místa, které slouží k poslednímu rozloučení s mrtvými před přenecháním jejich ostatků plamenům, se dělá atrakce. Co naplat, že na posvátná místa zamezuje vstup cedulka s nápisem "Nepali people only!", když všechno sledují jako z tribuny davy čumilů. Vzdálil jsem se trochu, abych mohl vychutnat důstojnost místa po svém a posadil se do stínu na kámen. Objevil mě mladý kluk, který mi nabídl služby průvodce za pár set rupií. Přišel mi sympatický, ale  odmítl jsem. Sklesle se usadil vedle mě a rozhovořil se. Netrvalo dlouho a věděl všechno nejen o místní hinduistické symbolice, ale i o jeho rodině a aktuálních problémech nepálského vzdělávání. Zpětně mě dost mrzí, že moje peněženka zůstala zatvrzele uzavřená.

Odpoledne postupovalo a byl čas vyrazit dál. Čekala mě ještě největší stupa - Boudhanatah. Proklestil jsem si cestu mezi žebráky a hromadou opiček, které se značným zájmem publika bojovaly o piškoty a pokračoval proti proudu řeky. Minul jsem několik svatebních veselic, které mi v hromadách odpadků po obou březích toku nepřišli moc veselé, překonal řeku Bagmati po malém mostku, získal vizální kontakt a došel až ke stupě. Konečně klidné a magické místo. Celá stavba je obkroužena na pohled příjemnými domky a působí dojmem nabobtnalé majestátnosti. Usadil jsem se do rohu bílého podstavce celé stavby, sledoval mraky pozvolna míjející lanka s modlitbama a po očku záviděl klid mnichům, opečovávajícím místní zahrádku. Vydržel jsem odpočívat dlouho - nikam se mi nechtělo a o slovo se hlásil vlk. Hrozba tmy mě nakonec zvedla. Sebral jsem zbytky sil, vyhecoval se a do skautské centrály jsem se dotrmácel kolébavou chůzí pěšky. V místní restauraci  jsem podlehl vyčerpání, objednal si drahé pivo a k tomu (nikoli záměrně) několik chodů večeře. Dva dny v zaprášeném Kathmandu bylo na první pokus tak akorát...

Zpět v Kathmandu - město na vlastní nohy

Trvalo asi týden než jsem se pořádně rozkoukal a rozhodl se, že se na dva dny vzdálím z vrcholku Kakani a vyrazím do údolí, navštívit hlavní město Nepálu. Autobusové spojení je naprosto ideální - osm ráno je příjemná hodina. Vyrazil jsem pěšky na zastávku do vesnice a protože jsem nesnídal, snažil jsem se nakoupit v místním obchůdku za 500 indických rupií, což se ukázalo jako bláhový pokus a tak jsem snídani oželel. Čekání jsem vyplnil četbou z Kindlu, skvostného daru, který jsem na cestu dostal od svých přátel ze školy. Vzbuzovalo to dost pozornost. Vůbec jsem se nemohl soustředit na text, protože mi přes rameno pokukovali několik místních klučinů a čtečku jsem naštvaně zabalil. Pak jsem si přišel trapně, že tady takhle machruju a snažil jsem se napravit situaci nenuceným úsměvem. Naštěstí se už blížilo typické troubení autobusu, který se i záhy vynořil zpoza zatáčky. Postupně nastoupili staří, mladí, pytel rýže, otep dřeva, kohout a nakonec já. Veselá jízda započala. Cítil jsem se blaženě, z repráků se linula nepálská muzika, autobus drkocal po nerovné cestě a postupně se zaplňoval cestujícími a věcmi. Mladík v roli závozníka se jal vybírat jízdné. Prolezl tlačenicí tam a zpátky, následně využil odstředivé síly v zatáčce a obratně se vyhoupl ze dveří na střechu, která se mezitím zaplnila pasažéry. Hned mi došlo, proč autobus vydával během cesty dunivé plechové zvuky. Blížili jsme se k městu a vozidlo se pozvolna měnilo v plechovku sardinek. Když přistoupila vetchá usmívající se babička, cítil jsem nutkavou potřebu ji pustit sednout, ale byl jsem příliš zakleslý v prťavé sedačce. Stařence to nevadilo a s vlídnou tváří mě objala, aby si podržela stabilitu. V příjemném sevření jsme setrvali až na první zastávku ve městě, která se naštěstí ukázala jako konečná.

Vystoupil jsem uprostřed vroucího města. Kupodivu jsem necítil žádný strach, naopak. Začala mě povzbuzovat zvědavost. Mým prvním úkolem bylo najít spojení "MHD" do skautské centrály, kde jsem plánoval odložit velký batoh. Systém dopravy je docela jednoduchý. Všude je spousta autobusů, mikrobusů, eletrobusíků a jejich řidiči zastavují na každé křižovatce a závozníci hlasitě vyvolávají kam mají namířeno. Linky neexistují. Nejtěžší je zjistit, kam se postavit a pak už je to snadné. Na drmolící juniory vyklánějící se ze dveří (které se v Nepálu zásadně nezavírají) stačí zavolat ve správné výslovnosti místo vašeho cíle a v případě kladné opdovědi naskočit dovnitř. Ovšem může to mít i háček. Vybral jsem si autobus, který objížděl půlku města, takže ve čtvrti Lianchur, kde bych pěšky byl do hodiny, jsem se dotrmácel po hodině a půl. To mě utvrdilo v rozhodnutí pohybovat se raději po svých. Zujat techologií jsem si nahrál do Kindlu mapu, ale neustálé vystavování této hračky mě silně znervózňovalo, tak jsem raději na hlavní náměstí Durbar square šel podle azimutu.

Nejdřívě jsem prosvištěl spořádanější turistickou čtvrtí Thamel plnou krámků se suvenýry, které mě ani zbla neoslovovaly a tak jsem byl rád, když se ráz města změnil. Ocitl jsem se v poctivé obchodní čtvrti podle místního gusta. Domy začaly vyřazovat svoji starobylost v pokřiveném tanci lety prověřených trámů a střech. Mezi jejich zdmi se rozprostíraly nekonečné řady stánků se vším možným. Občas se objevil drobný průchod do vnitřních dvorů, které mě hned na první pohled uchvátily svojí autentičností. Město žilo. Prolézal jsem s neutuchající chutí další myší díry pokračující skrze domy a obdivoval houževnatost stánkařů tak dokonale ukrytých, že snad ani nemohli v životě nic prodat. V jedné takové noře jsem zavětřil zboží a pořídil doživotní zásobu skvělých gumiček do vlasů za příjemných dvacet korun. S hřejivým pocitem dobré koupi jsem dorazil na centrální plac.

Nejstarší náměstí Durbar Square se může pyšnit opravdu nádhernou atmosférou. Prostranství žije rušným, ale uhlazeným životem místních lidí, minimálně zkažené turistickým ruchem. Prodavačky koření a zeleniny, rikšové, chrámy s probíhajícími obřady, to vše se mísí v mistrovské fuze. Sem tam se mihne i mnich v typických hnědo červených barvách a všemu kralují hejna holubů vyhlížejících zatoulaná zrnka rýže. Náměstí není až tolik staré, jak by se na první pohled mohlo zdát, jen několik set let, ale tomu nic neubírá na geniální autenticitě, která mě doslova vcucla. Seděl jsem obklopen přítomným okamžikem, sledoval neutuchající život lidského splečenství a chvílema odháněl podbízejícího se průvodce.

Nezván se do mě vloudil hlad. Opustil jsem historický skvost, vsadil na jistotu a vyrazil zpátky do Thamelu, kde podle průvodce je v kuchyni nejčistěji. Zvolil jsem náhodně maličkou restauraci schovanou v druhém patře a objednal si nepálský chod.  K mému překvapení jsem si nešmakoval jako v Kakani, ale hlad chuťové nedostatky hravě doplnil. Oběd jsem trávil bloumáním po okolí Durbar square ve snaze získat alespoň základní orientaci po centru. Při procházení uliček jsem zcela nečekaně zaslechl francouzštinu. Jejím zdrojem se ukázala být čajovna, kterou vedla mladá Francouzka a vesele konverzovala s hosty vesměs světlé pleti. Bez váhání jsem zapadl do tohoto ostrova západní kultury, objednal si dvojitý čaj s mlékem a prohodil pár konverzačních frází. Získal jsem tak několik důležitých informací o okolí, takže večer do skautské centrály jsem už šel podle plánu města a v batohu mi odpočívala učebnice nepálštiny s CD, několik map místních národních parků a hromádka pohledů. Než jsem ulehl vnutili mi veselící se místní zaměstnanci nějakou lokální kořalkou - byla hnusná a ale spal jsem po ní jako dudek. Jenom dobře - další den bude dlouhý...

Královská stolice, aneb chvála nepálské kuchyně

Pod tíhou několika vyprávění z asijských zemí jsem přiletěl do Nepálu s přísnou myšlenkou: první týden budu jíst rozvážně, opatrně a v případě nutnosti vůbec. Na letišti v Dilí jsem ještě naposledy využil služeb nadnárodní společnosti a zakoupil k obědu plátek masa mezi zvlhlými houskami se sýrem a kouskem čehosi zeleného - poslední sbohem euroamerické kuchyni.

O nepálské kulinařině jsem nevěděl nic moc konkrétního, jen že se užívá v hojné míře rýže a čili paprička je na denním pořádku. Možná to tak bylo lepší a iniciační chuťový zážitek nebyl zatížen žádnými předsudky. Už od prvního okoštování bylo zřejmé, že jsme si s nepálskou kuchyní padli do jazyka: směsice pro mě neznámých, ale chuťově excelentních koření, nekompromisně připravená rýže, spousta smažené sezónní zeleniny, míra ostrosti podle chuti každého strávníka a čerstvý zeleninový salát. Co dodat... Přežral jsem se jako prase a dost jsem se obával následků na moje zjemnělé evropské trávicí ústrojí. Usínal jsem se obvavami, zda se mi v noci večeře ještě nepřipomene. Ale jak snadno jsem nášup spořádal, tak snadno jsem ho i strávil a radostně jsem se pousmál při vzpomínce na těžká rána po vepřovém koleni...

Myšlenka vyprovokovala důležitou otázku, jak to bude s masem, protože na přímý přechod k vegetariánství jsem rozhodně připraven nebyl. První kuřecí kousky v pálivé kari omáčce mě uklidnily. Není sice zvykem, že by se cpalo maso do každého jídla jako je standartem v tuzemských krajích (obzvláště ve školních jídelnách), ale jednou za pár dní se na jídelníčku objeví - nejčastěji kuře a když se zadaří, vyskytne se i nějaký ten skot či ovce. Jednou se dokonce objevil nějaký místňák z vesnice a přinesl na ochutnání sušené bůvolí maso, které se jen chvilku osmahlo na cibulce z čili a proměnilo se ve skutečnou pochoutku.

Časem jsem se dostal do bezprostřední blízkosti přípravy pokrmů a překvapilo mě, že nepálská kuchyně je docela jednoduchá záležitost. Základem je rýže (khana) připravovaná v papiňáku, jejíž výsledná konzistence dovoluje takřka neomezenou konzumaci bez vedlejších následků. Porce rýže, kterou si místní běžně nandavají je neuvěřitelná a když si pak jdou přidat, připadáte si jak anorektik. K rýži neodmyslitelně patří "dal" - směs různých druhů čoček se zázvorem - můžete ji použít buď jako zálivku na rýži, nebo polévku a pro udržení pestrosti existuje mnoho barevných a chuťových variací této luštěninové omáčky. Pokud se připravuje k jídlu maso, zásadně se vaří a servíruje odděleně. Zaujal mě jednoduchý  a poctivý přístup ke kuřecímu. Zvíře se zabije, oškube, rozseká a osmaží i s kostí. Z množství kořeněných masových variací jsem se zatím nesetkal s žádnou, která by mě chuťově neuspokojila, ale na první příčce se stále drží bůvolí '"jerky". Co se týče hlavního zeleninového jídla, existuje tolik variant a kombinací, že není v mých silách je zde jmenovat. Uvedu alespoň mojí oblíbenou sestavu - zelí, cuketa, čerstvé zelené fazolky a brambor (alu).  Zaujalo mě, jaké nezvyklé postavení tu brambora má: není zcela běžná a tak se nepodává jako příloha, ale přidává se jako dochucovací součást samotného pokrmu. Překvapen jsem byl také přístupem k pálivosti. Jídlo samo o sobě ostré tolik nebývá, ale odděleně se připravuje opravdu pekelná záležitost. V trošce vody se společně povaří čili papričky s rajčaty a ve finále se přidá čerstvý česnek s kořením. Celá směs se rozmašíruje na kašovitou omáčku a výsledkem je vrcholná pikanterie, kterou jsem si oblíbil ze všech chutí nejvíc. A komu se zdá i tak jídlo málo pálivé (jsou tu tací), k dispozici je vždy dostatek čerstvých čili papriček k přikusování.

Závěrem nezbývá než vzdát čest poctivé venkovské stravě, kterou tady na základně chlapi vaří. Vyzkoušel jsem ve městě několik restaurací a malých bufetů - nebylo to špatné, ale s tím jaká kouzla tu předvádějí pánové Krishna a Kancha je to neporovnatelné. Nemohu si stěžovat. Po dvou týdnech zvládám místní kuchyni bez zažívacích problémů. I když...Musím se přiznat: na dva dny mě skolily místní jahody. V naduté píše mé střevní všemocnosti jsem se neudržel a snědl několik krásných červených ale neumytých kousků, které vnadně rostly na terase jahodové plantáže...

Tia baria tia tipego - pár slov o čaji

Nedávno jsem se snažil několik studentů na Přírodní škole a i sám sebe přesvědčit, že nejsem závislý na kávě. Ukázalo se to jako marná snaha. Trochu jsem se bál, jak se mnou zamává několik měsíců bez ranního a odpoledního nakopáváku. Přechod byl snazší než jsem čekal - náhrada se našla docela rychle.

Když jsem poprvé ochutnal nepálský zelený čaj, nikdy by mě nenapadlo jaký příběh se záhy odvine. Nabídla mi ho postarší paní ve skautském ústředí z ušmudlané sklenice, takže jsem se bál hrůzné nákazy, která mě ihned zákeřně napadne. Čaj se ukázal sladký jako cucek a ani chuť mě příliš neoslovila. Vypadalo, že tahle lahůdka se ještě dost dlouho nestane součástí mého pitného režimu.

O dva dny později mě ale čekala sklizeň na čajové plantáži. V životě bych nevěřil, že mě piplavá práce bude bavit. Trochu jsem se zarazil při pohledu na množství keřů v porovnání s rychostí sběru, ale po první hodině už jsem nadšeně trhal a trhal. Z asi metr vysokého keříku obujelého zelenými listy jsem pečlivě sbíral jen dva poslední lístky na konci větviček. Když jsem perfektně obral již několik desítek stromků, Shukra se zhrozil a ukázal mi, že musím citlivě uštípnout jen dvě třetiny výhonků, aby čajový keř mohl dál bujet na prašné stráni. Sklizeň trvala dva dny a já se při té příležitosti naučil první nepálskou písničku, která začíná "Tia baria, tia tipego" - v češtině "sbírám čaj Baria". Nevím jestli to bylo vlivem písně, roztomilých keříků, nebo celodenní dávky ostrého omamujícího sluníčka, ale při první příležitosti jsem nezaváhal a uvařil si zelený čaj pocházející z místní plantáže. Žádné přidané směsy ani chemikálie. Jen čaj. A chuť - dokonalá. Lístky navíc můžete vařit třeba čtyřikrát za den a neztratí nic na své lahodnosti. Dokonce jsem se začal po nepálském vzoru oddávat vydatnému slazení. Popíjím místo konzumace sladkostí, na které jsem byl zvyklý z Prahy, protože na žádné plantáže s kakaovníky jsem zatím nenarazil.

I když trhání čajových výhonků byla krásná práce, ta pravá magie přišla na řadu teprve když se obsahy našich plastových pytlíků vysypaly na podlahu pokrytou místními novinami. Rozprostřené zelené lístečky, který vůní zatím čaj vůbec nepřipomínaly, se nechaly trochu proschnout. Následující den jsme vytvořili menší hromádky, poválely je jako vánoční těsto a zabalily do novin. Balíčky se nechaly na slunci celý den pořádně zapařit a ejhle: když se večer lístky opět rozložily po podlaze, vykouzlila se nádherná omamná čajová vůně. Ještě pár dní, lístky se dosuší a pak si vychutnám ten nejvíc BIO čaj, jaký nám naše matička Země může nabídnout.

Návštěva vesnice

Bylo pět hodin odpoledne, slunce už se sklánělo k obzoru a lenivými paprsky prohřívalo vlažným větrem pohlazenou tvář. Vzduch byl voňavý. Z terasy jsem se rozhlížel po mlhavém okolí v naději, zda nespatřím střechu světa, ale marně. Můj pohled upoutaly střechy domů - vlnitý plech se blyštil v suché stráni a než jsem si to sám uvědomil, nohy mě nesly dolů k vesnici. Když jsme tudy projížděli předchozí den autem, oddával jsem se spíše rodeu na "vozovce" a pořádně nevnímal, kudy projíždíme. Trochu jsem znejistěl před prvními domy, ale nakonec jsem s pocitem hrané nenucenosti zvolna vstoupil dovnitř.

Emoce byly intenzivní. S každým krokem jsem si uvědomoval, že jsem se bez klepání ocitl v jednom velkém obývacím pokoji. Při každém pozdravu "Namas té", kterým jsem se úpěnlivě snažil vintonovat do místního jazyka, mi bylo odpovězeno s náležitým sepětím rukou a zdvořilou poklonou, což jsem se ihned oblíbil a s chutí pravidelně opětoval. Trochu jsem se zdráhal oslovit ženy myjící uprostřed cesty nádobí, nevěda, zda se to sluší, ale pokaždé mi byl pozdrav cudně navrácen. Dámy si dál hleděly kovové trubky poskytující jediný zdroj pitné vody v okolí a já se stal terčem nejvděčnějších obyvatel vesnice - dětí. Některé  vesele mávaly ze stavení, jiné po mě špinavýma ručkama laškovně házely plastové předměty, kterých se podél cesty a u domů válelo nespočetně. Když na mě baflo jakési nepálče z koruny nízkého stromu, zanechal jsem ratolesti jejich prašnému osudu a pokračoval. Prostota některých domů mě uchvacovala vábením jejich život okusit a zároveň touhou jim nějak pomoci. Napadla mě vtíravá otázka, zdali nejsou ve své situaci šťastnější než my, touhami a vlastnictvím spoutaní zápaďáci. Jak jsem tak rozjímal nad osudem naší civilizace, objevila se přede mnou partička dospívajících kluků, kteří bloumali o dost volnějším tempem než já a rychle mě vrátili do reality syrovým nepálským popem, který se s patřičným chrastěním linul z útrob mobilního telefonu. Měl jsem nutkání zpomalit, ale nakonec jsem sebral odvahu, došel je a s urputnou snahou tentokrát nic nesprznit je oslovil. Následovala chvilka všeobecného pobavení, poctivá dávka parodie mého pozdravu a otázka na moje jméno v typicky nepálské angličtině. Užil jsem si rodného jazyka a odpověděl. Když odezněl další smích, moje ego raději přidalo do kroku, aby se ztratilo za nejbližší zákrutou.

Odpadků přibývalo a mezi odhozenými plastovými barvami se jako zjevení objevily modlitební šátky, jejichž potrhané cáry cvrkotali ve větru. Dovedly mě ke třem malým budhistickým stupám. Dvanáct párů očí bedlivě střežilo světové strany a atmosféra místa mě přiměla ke krátké modlitbě za tuto zemi, ke které jsem přidal prosbu, aby si dokázali Nepálci poradit s tou odpudivou plastovou záplavou. Stráně pod chrámem sloužily jako skládka piknikového náčiní, zřejmě od návštěvníků, kteří zde kdysi obdivovali panoramatický výhled na sedmitisícové vrcholy Himalájí. Chvíli sjem hypnotizoval kouřmo a s ostrým výrazem na jazyku jsem sestoupil k maličkým krčmám, kde několik městsky oblečených párů zapíjelo u umouněných plastových stolků rozmary počasí bránící jim v romantické podívané.Už zdálky na mě svítil červený, nevkusně upoutaný poutač na Colu, následkem čehož mě přepadla  obrovská chuť na pivo, znásobená pohledem na láskyplně srovnané pivní lahve, coby obložení místní zahrádky. Ovšem bez peněženky jsem akorát tak mohl několikrát procvičit "Namas té" a s posledními paprsky slunce se vrátit na základnu, kde už na mě čekala první nepálská "spicy" večeře.

Skautská základna Kakani

Už na první pohled je zřejmé, že jsem vstoupil do místa, které není typicky nepálské. Není divu. Skauti zde totiž dostali před deseti lety dostali od krále několik hektarů pozemku a posléze od Lucemburské nadace s prazvláštní zkratkou ONGD - FNEL finance na stavbu komunitního centra a ubytovacích kapacit s příslušenstvím. V kopci na mě proti okolí dost kontrastně zapůsobili tři poctivé cihlové stavby s modrou vlnitou střechou rozeseté po svahu, opečovávané stromy a hlavně na první pohled patrný pořádek. Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, dostalo se mi skutečně královského ubytování. v nejvyšší budově, s postelí, evropským záchodem a  s určitě parádním výhledem na himalájský masiv. Ovšem za příznivého počasí, které v suchém období není zrovna časté. Když jsem si stoupl na balkón a rozjímavě shůry shlížel na celý pozemek se základnou, začali se ve mě vzbuzovat koloniální pocity, ale naštěstí se mi rychle vrátila zdravá skromnost, zvlášť když jsem okusil sprchu se solárně ohřívanou teplou vodou.

V přízemí mého nového útočiště na mě záhy vykoukla malá kancelář, osazená sice starší, ale funkční výpočetní technikou. Zajásal jsem. Ne však na dlouho. S trpkým úsměvem na rtech mi Keshav zdělil, že technikou sice disponují, ale šťávy se nedostává. Základna je vybavená solárními panely, které by mely zajišťovat nezávislost na státní elektrické síti, ale před měsícem ale blesk zničil hlavní rozvaděč a transformátor, takže většina plochy panelů je nepoužitelná. Co se týče elektrické sítě, její spolehlivost je pikantní. Celkově šplhá elektřina z Kathmandu do Kakani možná i dvanáct hodin denně. Ovšem nerovnoměrně a často i v infarktovém intervalu cca 15 minut. A navíc, jak jsem záhy pochopil podle intenzity světla, kolísá napětí v mezinárodních mezích 120 - 240 V. Jedině internetové připojení funguje spolehlivě.

Druhý den po příjezdu mě Keshav seznámil s pětičlenným týmem (všichni jsou z místní vesnice) a pustili jsme se do prohlídky celého areálu. Byl jsem velmi překvapen, čím vším tohle překrásné místo disponuje. Předně mě potěšil na místní poměry luxusní zdroj pitné vody přímo z několika pramenů, jehož kvalitu jsem hned ozkoušel (a se zpětnou platností pěti dnů můžu i potvrdit). Když mi pak Keshav ukázal tři čajové plantáže,  ovocné sady a terasovitá políčka, začal jsem si klást otázku, kdo vlastně tohle všechno udržuje v chodu. Vysvětlení jsme potkali záhy: skupina domorodců se vracela z práce do přilehlé vesnice. Kakani vytváří s osadou funkční komunitu, nabízí pracovní příležitost pro místní populaci a vykupuje plodiny vypěstované místními pro chod vlastní kuchyně. Celkově se na základně může ubytovat až 40 lidí v jednoduchým pokojích a další 200 ve stanech v přilehlém zázemím vybaveném tábořišti. Ovšem v den mého příjezdu zely prostory prázdnotou, což mi v žádném případě nevadilo, protože masovky moc nemusím. Sithnul jsem si tak v klidu prohlídnout i malou výstavku fotografií v recepci a musel jsem uznat, že místo se od původní vyprahlé a vykácené pustiny změnilo k nepoznání. Večer jsem usínal s blaženým pocitem. Lepší výchozí místo pro seznámení s Nepálem bych hledal asi těžko.

Vzhůru do Kakani

Můj strach, co si počnu se svojí nenápadnou maličkosti na parkovišti před letištěm v Kathmandu, byl oprávněný. Hned se začali sypat nabídky: "Gůd hotel sir! Nýd e taxi! Akomdajšn!" a podobně, taxikářů plno a každý mi mával na pozdrav. To jsem byl tak sympatický, nebo jsme spíš představoval pochodujícící dolarovou pokladnici? Po pár minutách jsem začal být trochu nesvůj, protože spojka se stále neobjevovala a místní vycítili mou zmatenost i nejistotu a stupňovali intenzitu svých nabídek. Jak jsem pookřál, když se za mými zády ozvalo: "Voida, Welcome in Nepal." Než jsem se stačil otočit, už mi Keshav Bogara navléknul tradiční látku na uvítanou kolem krku. Ještě nikdy jsem neocenil typický skautský stisk levice jako tentokrát. Najednou jsem se cítil zcela bezpečně.

Nasedli jsme spolu do taxíku a vydali se do centra města pozdravit místní skautskou centrálu. Po prvních stech metrech jízdy jsem se vyděsil, protože řidič zcela nerespektoval stranu vozovky, až mi došlo, že to já nerespektuji místní dopravní pravidla. To už ale taxikář zabočil do zástavby. Od té chvíle jsem s otevřenou pusou zíral na obě strany, že jsem musel vypadat jako sova. Neuvěřitelná změť domů, lidí, zvířat, drátů, trosek, motorek, smrdících náklaďáků, odpadků, prodavačů a jejich podivných a ještě podivnějších obchodů, poutačů na Colu, švadlen pod širým nebem a mnohého dalšího mě doslova opařila. Pocit, že do tohohle naprosto nepatřím už přesahoval únosnou míru a jedině karoserie auta tvořila pomyslnou bariéru mezi mnou a tímhle světem.V místním dopravním chaosu mi i tahle ochrana přišla dost nejistá.

Skauti v Nepálu jsou velmi zvláštní živočišný druh. Jejich existence byla spjatá s nepálskou monarchií a královskou rodinou, která finančně i materiálně skautské hnutí v Nepálu podporovala. Třetí rok už ovšem  monarchie neexistuje a s jejím koncem skončila i zlatá éra místních skautů. Skautská základna ale ještě nic ze svého lesku neztratila: úhledný dům s dvorem, opečovávanou zahradou a růžemi. Oáza v neklidném městě. Vnitřní vybavení už ovšem odpovídalo nepálským standardům.  Lidská potřeba byla ovšem silnější než kulturní umanutost a tak jsem okoštoval i toaletu...

Mezi několika skautskými hlavouny jsme se zdrželi jen na chvilku a pokračovali dál. Podruhé jsme zastavili před tržištěm zelinářů. Raději jsem čekal v autě, abych zbytečně nevyčuhoval, ale vedro mě nakonec vytáhlo ven. Málem jsem srazil stařenku, která hned vedle silnice pod paraplíčkem podávala koření. Jen se usmála a mě bylo líto, že nemám místní peníze ani odvahu něco pikantního od ní koupit. Trochu jsem nasál atmosféru a praštila mě do nosu směsice vůní a pachů rozličného původu. Nechtěl jsem zkoumat jejich zdroje a tak jsem se raději ležérně opíral o rozpálenou kapotu auta a pozoroval cvrkot života.

Naložili jsme pár tašek zeleniny a výpadovkou z města začali stoupat traversem do okolí. Kvalita silnice kolísala mezi poctivou brdskou asfaltkou a neupravovanou polní cestou. Snažil jsem se nenechat se znervóznit kombinací rychlosti řidiče, stavem i šířkou vozovky a brutálního srázu plynule navazujícímu na konec asfaltu, zvláště když. jízdu provázelo zběsilé troubení na pomalejší řidiče náklaďáků a autobusů. Při jejichž  předjíždění jsem raději zavíral oči. Stoupali jsme asi hodinu a přímo úměrně s klesajícím počtem domů okolo cesty se snižovala i kvalita použitých stavebních materiálů. V závěru už převládala hlína a vlnité plechy. V sedle řidič odbočil na vedlejší cestu. Už jsem s autem viděl lecjaké kousky, ale to co ve finálním úseku předvedl se svým Suzuki mě naprosto konsternovalo. Jízdu po skále jsem v ještě nezažil. Konečně jsme projeli poslední malou vesnicí a ocitli se před branou mezinárodní skautské základny v Kakani v nadmořké výšce dva tisíce metrů.

Jak jsem potkal Asii

Vzhledem k mé první cestě do Asie, jsem už od vzlétnutí z matičky Prahy netrpělivě čekal jaký bude můj první dojem z Asijského kontinentu. Konstantinopol jsem sice s přehledem ptačí perspektivy viděl poprvé, ale po přistání se kromě lehké proměny barvy pletí okolních spolucestujících oproti Evropě nic nezměnilo. Očekávaná atmosféra se nekonala ani v Dillí. Spíš jsem si na letišti připadal ještě víc na západě než u nás. Lehkým nádechem východu zavánělo jen nesmyslné papírování imigračního úřadu, které jsem během pár hodin přestupu absolvoval dokonce dvakrát. Nezeptali se mě akorát jestli radši kávu nebo čaj. Radost jsem naopak měl z bankomatu ATM, který mi poslušně vysunul tři tisíce rupií. Ovšem po tisícovkách, což bylo jalo kdybych si nevybral. Indický kapitalismus má své meze. V kavárně dáma zavrtěla odmítavě hlavou, rozměnit na dvě pětistovky se mi podařilo až na čtvrtý pokus po úpěnlivém naléhání ve směnárně a při placení pětistovkou za vodu v obchodě se prodavač několikrát ujišťoval, jestli nemám drobné a tvářil se kysele. K vysněné stovce jsem se nakonec dopracoval a vrátil jsem se pochlubit do kavárny abych si mohl vychutnat ranní kávu.

Před odletem z Dilí jsem pohodlně odpočíval v poloze naležato před nástupní bránou, netuše, že to pravé orientální přijde za malý okamžik. Do letadla jsem vzhledem k časovému náskoku nastoupil jako první, což se záhy ukázalo jako politování hodná chyba. Letuška s krásnýma hnědýma očima se usmívala sice pěkně, ale hudba, která se ozývala z reproduktorů nad sedadly šla v nejlepším považovat za nepovedenou indickou satyru opakovačky k ztřeštěným italským komediím. Do rytmu muziky postupně nastupovali cestující všech možných barev pleti, ras i vyznání, nevyjímaje několik vyfiknutých arabských párů ve Francouzi milovaných burkách. Celá písnička měla asi minutu a tak jsem po tři čtvrtě hodině čekání v letadle jen bezmocně seděl s absurdním úsměvem na rtech a doufal v brzký start.

Letadlo vylétlo nad vyprahlou indickou krajinu a mé oči netrpělivě sledovali, zda ze svého předem velmi přesně vytipovaného sedadle u levého, severního okýnka ve směru letu poprvé uvidím střechu světa. Teprve teď jsem pochopil plně význam tohoto přirovnání. Po chvilce se  nad mraky jen tak ledabyle vztyčily bílé štíty sedmitisícových vrcholů, jako by nám mávaly na pozdrav ve stejné letové hladině. Kochání mi nevydrželo dlouho, protože letadlo začalo pekelnými manévry nalétávat na letiště v Kathmandu, které neoplývá přílišnou délkou přistávací dráhy, ani její rozumnou letovou dostupností. Žuchnutí, které pilot ve finále předvedl mi blesku rychle vrátilo strach z létání, takže jsem se křečovitě chytil sedadla a vyčkával, zda je dráha skutečně dost dlouhá. Byla. Letadlo dorolovalo, oddychl jsem si a z reproduktorů se ozvala moje milovaná melodie.

Mezinárodní letiště v Kathmandu na Čecha zapůsobí již na první dojem. Vypadá podobně jako železniční stanice menšího českého města. Interiér bych s přehledem datoval na výkvět sedmdesátých let. Úředník v Dillí imigrační formuláře ještě prohlížel, místní oficír se na žádost o vízum skoro ani nepodíval, vzal si sto dolarů a z lhostejností mi orazil do pasu 90-ti denní vízum. Za rohem na mě čekala moje v igelitu přidušená Gemma, kterou si ještě přísně prohlédli pod rentgenem a já jsem mohl vyrazit do víru velkoměsta.