Když jsme ráno vyráželi v československé sestavě Petér, Edita a já z Kathmandu, byl jsem plný očekávání, co nového přinese poctivý nepálský venkov a hořel nedočkavostí. Do zapadlých vsí to ovšem s dopravou není žádný fofr. Po čtyřech hodinách cesty po normální silnici (to už byl autobus až po střechu naložen vším možným) jsme definitivně opustili pevnou půdu pod kolama a oddali se natřásání na prašných cestách vlnících se po příkrých srázech nepálské krajiny. Střecha autobusu byla vystlaná pytli s příjemným měkkým obsahem na kterém se parádně leželo - jako v bavlnce. Cestování na hřbetě autobusu jsme s Petérem dovedli k dokonalosti. Nepálský mobil vyřvával spolu s námi pecky od Kryla a autobus se sem tam přidával vytrubováním svých melodií, které se rozléhaly po místních borových lánech. Brzy jsme se všechny sledy tónů naučili parodovat a s mocným halekáním je papouškovali při průjezdech vesnicemi. Místní kluci z nás byli nadšeni a my svým fanouškům místo autogramů házeli ze střechy laciné bonbony. Později jsem vypátral, že na troubení existuje speciální indické programovatelné zařízení, které variace klaksonů generuje. Autobusy se tak umí radovat, smutnět, nebo se i pořádně naštvat. Stačí jen zmáčknout správné tlačítko.
Do cíle jsem se dokodrcali až nedlouho před setměním. České doktory ve vesnici Rachbas jsme uvítali zpěvem známého slovenského songu "Ej gurale!", což sklidilo náležitý úspěch. Rachbaská nemocnice je umístěna poněkud zvláštně: asi o hodinu blíž ke Kathmandu stojí o něco větší a vybavenější japonská klinika, ale dalších sto kilometrů pak o žádné pořádné zdravotní zařízení nezavadíte. Nemocnice navíc není financována státem, takže počet klientů je mizivý. Místní raději chodí za lidovými léčiteli, kteří vyjdou mnohem levněji. Kromě několika nepálských doktorů pracují v jednopodlažní kamenné budově i tři čeští lékaři - dobrovolníci. Jeden z nich, Honza, přiletěl i se svoji ženou a třemi dětmi (3, 5 a 10 let) - to už jse slušná je výzva. Nevím, zda bych na to měl trpělivost. Večer se konala velká česká veselice s kytarou (ta mi opravdu hodně chyběla) a zuřivým zpěvem. Noc jsme přečkali sice uvnitř domu, ale kvůli mračnům komárů jsme v místnosti postavil stan jako provizorní moskytiéru (během noci posloužil i jako výkonná napařovací hala).
Druhý den jsme obhlédli nemocnici a odpoledne vyrazili na kopání k vodopádu, kde se k nám přidali místní děcka - v sobotu do školy nemusí. Osvěžení přišlo vhod a děti měli velkou radost z nafukovacího balónu. Navečer jsme přešli přes údolí do protější osady Tar. Vesnice byla jako z pohádky - krásné okrové kamenné domy s doškovými střechami zdobila sušená kukuřice, sem tam rostly dozrávající banány, plody pomela či manga a u každého stavení se poslušně pásli buvoli a kozy. Odpadky jsem žádné neviděl, zřejmě se sem moc plastů nedostane. Ubytováni jsme byli přímo v domě ředitele školy. Největší stavba ve vesnici byla sice mohutná, ale uvnitř to vypadalo velmi prostě: otevřené ohniště, jednoduché postele, hliněná podlaha a nová barevná televize se satelitem. Elektřina sem byla zavedena teprve před několika lety, místní si ještě zvykají na život proměňující novinku. Paní domu nám nachystala jednoduchou, ale chutnou večeři (rýži s bramborem), kterou jsme s povděkem zpracovali.
Ráno jsme vyrazili do školy velmi brzy, protože výuka začíná od šesti. Pan ředitel nasadil nekřesťanskou hodinu aby se vyučování vyhnulo nejhoršímu odpolednímu vedru. Cesta za vzděláním nám trvala dvacet minut - škola se nachází v sedýlku nad vesnicí na úpatí třítisícového kopce. Výuka už probíhala, tak jsme se rychle seznámili ve sborovně s pár učiteli a šli na věc. Čekala nás hodina v druhé třídě (asi sedmileté děti) - angličtina. Torzo třídy sedělo jen pod plechovou střechou na jednoduchých lavicích. Asi dnes bylo víc práce na poli, než obvykle - chyběla polovina třídy. Peter vytáhl tabuli s anglickou abecedou a suše mi oznímil, že ji stále ještě neumí. Některé děti opakovali písmenka po učiteli, jiné seděli jako pecky nic neříkali a tvářili se že neví která bije. Jedno dítě se rozplakalo. "Běž pro flétničku", oznámil mi Petér, "aspoň jim zahrajeme." Poslechl jsem, ale nezdálo se, že by řecká stupnice působila jejich pentatonickým uším příliš rozkoše a ani jako didaktická metoda se příliš neosvědčila. Opakování písmenek s hudbou mi přišlo spíš jak cirkusová atrakce. Po čtvrt hodině představení skončilo a zabalili jsme fidlátka. Začátky a konce hodin jsou tady opravdu jen orientační, končí se, jak učitel uzná za vhodné.
Když jsem si pořádně prohlédl zázemí školy, došlo mi, že materiální základna je dosti úsporná. Musí si tu vystačit s učebnicemi a s nekvalitními látkovými schématy s různou tématikou. Když jsem během dne uviděl i další hodiny, pochopil jsem, že cesta k opravdovému vzdělání bude v Nepále dlouhá a trnitá. Ptal jsem se Petéra, zda zkoušel nějaké alternativní metody, než prosté opakování. Pokoušel se, ale ukázalo se, že kulturní odlišnost a jazyková bariéra neumožňuje vysvětlit ani jednoduché hry, natož zkoušet nějaké složitější operace. Prosté biflování je vlastně jedinou možností. A ani na vyšším stupni se situace, co jsem viděl, moc nemění. Učitel přečte učebnici, případně se na něco zeptá z minula. Jakmile jsem si uvědomil zoufalost situace, měl jsem chuť buď utéct, nebo to celé a z gruntu překopat. Prozatím zvítězila první možnost, ale v hlavě mi zůstala vtíravá myšlenka, že nějak to přece jít musí... Učení jsem s pocitem kyselé nadbytečnosti přenechal Petérovi a druhý den jsem s Editou odcestoval do dalších vesnic, abych jí pomohl připravit materiál nepálské verze adopce dětí na dálku. Tentokrát snad budu platnější...
whůůů... hold on.
OdpovědětVymazat