Langtang II. - Gyalmo a Radka

Druhý den výstup do údolí Langtang ještě pár hodin pokračoval strašidelným lesem, když se konečně údolí rozvalilo do baculatosti. Les zmizel a nám se postupně objevovaly výhledy na okolní horské velikány. Přibylo pasteveckých domků a sem tam na nás mezi keři pomrkávaly jaci a další náhorní skotové. Cesta stoupala jen pozvolna a tak zbývalo více sil na kochání. V malém čajovém domku jsme se posilnili černým čajem a v následujícím ochutnali místní jačí jogurt. Opět jsem se dost rozčílil, protože po mě chtěl za jogurt dvojnásobnou cenu než po Nepálcích. Zeptal jsem se přísně, kolik platili mí kamarádi a nekompromisně zaplatil stejně.

Tohle je věc, na kterou si asi skutečně nezvyknu. Je to trochu paradoxní. Chápu, že moje možnosti jsou oproti nepálským nesrovnatelné, ale stejně mě zvyšování cen pro cizince dokáže zvednout ze židle. Kde leží ta správná rovnost? Máme platit víc, protože víc vyděláváme? Nebo mají Nepálci platit méně, protože jsou chudší? A nebo by ceny měly platit pro všechny stejně?

Zamyšleně jsem rozvažoval nad nespravedlností světa, takže jsem si málem nevšiml nádherných modlitebních mlýnků v kamenné stavbě poháněných vodou z malého potoka. Tohle už skutečně zavánělo Tibetem - taky nás od něj dělil "pouze jeden" himalájský hřeben. V dalším "hotelu" začali moji hladoví nepálští přátelé smlouvat cenu za oběd, blížila se totiž dvanáctá a to je na místní poměry už na pováženou. Navíc jsme vystoupali do 3400 m, což spolklo dost energie. Objednal jsem si špenátové MO MO, moje oblíbené plněné taštičky a nechal se na zápraží rozehřívat sluncem. Teplota se pohybovala na okraji chladu a silné sluneční paprsky příjemně prohřívaly unavené svaly. "Čau!", ozvalo se kousek přede mnou. Usmívala se na mě vysoká zrzavá holka vlídné tváře. Nevypadala, že by tu byla na treku: oblečená byla po nepálsku a tak nějak přirozeně zapadala do koloritu okolních stavení. Když překvapení pominulo, dali jsme se do hovoru a  mě bylo příjemné opět mluvit rodným jazykem - ještě, že jsem měl Gemmu, neklamné znamení českého výletníka.

Radka strávila v Nepálu už několik let a zde v údolí Langtang bydlí u své nepálské "sestry", které sem občas jezdí pomáhat s chodem malého skromného ubytování. Není překvapující, že jsem skončil jsem uvnitř malé kamenné místnosti, popíjel slaný tibetský čaj s jačím máslem a obědval výtečné MO MO.  Při bližším prozkoumání kuchyňky stavení mě trknul do očí obrovský plynový sporák s troubou. Ihned mě napadla otázka, jak ho sem přitáhli. Odpověď byla jednoduchá: vynesl ho šerpa na zádech, i když to bylo s příplatkem (celkem 2000 rupií), protože vážil 70 kg. Protože housky a cookies z něj chutnaly výtečně, bylo rozhodnuto. Dal jsem třem nepálským inženýrům vale a zůstal v hotelu Panorama. Seznámil jsem se tak i s Gyalmo, šestadvacetiletou dámou, která se snaží celý hotýlek obhospodařovat. Protože několik měsíců strávila u Radky v Praze, ovládala i základní české fráze - samozřejmě s patřičnou nepálskou ostrostí. Navíc mluvila i obstojně anglicky.

Odpoledne jsem se vydal do asi dvacet minut vzdálené vesničky pod skálou, najít zde starý budhistický klášter. Kamenná obydlí s dřevěnými střechami vypadala jako z pohádky a okolo se zelenalo několik skromných políček. Klášter jsem našel zamčený, ale když jsem se chvilku pídil po okolních staveních, bylo mi otevřeno. Uvnitř vrzala stará prkna a panovalo tajemné příšeří. Když jsem se trochu rozkoukal, padl na mě pocit pokorné úcty. Malby na dřevěných stěnách hýřily barvami a když paní klíčnice rozsvítila svíčky, sedl jsem si na prdel. Genius loci tohohle místa přetékal oknem. Připadal jsem si jak v časovém trezoru, který byl dnes otevřen jen pro mě - bubínky, misky, Buddhovi sošky a nádherné modlitební mlýnky tancovaly v mihotajícím se světle. Seděl jsem dlouho, velmi dlouho, ven se mi vůbec nechtělo...

Kousek za klášterem jsem objevil malý náhon a na něm dva vodou poháněné mlýnky. Ani jeden se netočil.. Ihned se přihlásila o slovo má vášeň k vodním hrátkám a začal jsem opravovat přívod, aby se voda neztrácela. Asi po hodině utěsňovací práce se korytem proháněla průzračná horská energie a nadšeně roztáčela budhistické modlitby. V euforii z úspěchu jsem se pokusil vylézt k modlitebním vlajkám třepotajícím se kousek nad vesnicí. Ovšem vzdálenost dokáže snadno klamat a tak jsem svůj pokus vzdal v půlce, sedl si na kámen a blaženě pozoroval údolí Langtangu. Cestou nazpět jsem zkoušel s místními kameníky rozlamovat skálu, ale moc mi to nešlo. Chlapi měli evidentně vymakaný grif a pod jejich údery se balvany rozskakovaly strachem sami. Ufuněný jsem se vrátil do hotelu a využil improvizovanou kýblovou sprchu. To jsem netušil, že se pořádně zapotím.

Navečer mě Gyalmo poprosila, jestli bych jim nepomohl přitáhnout nějaké dřevo. Kývnul jsem a ihned dostal nůši s popruhem na hlavu. Vyrazili jsem z kopce trnitým porostem Nedaleko od nás si to mezi keři profrčel Leopard, načež dámy začaly skandovat zaháněcí pokřik, který mě vyděsil víc než dravá šelma. Nedivím se, že už jsme ji pak neviděli. Dřevo jsme naložili až dole u řeky a cesta zpátky s nasekanými poleny trvala celou věčnost. Když jsem dofuněl za šera do cíle, věděl jsem definitivně, že šerpa ze mě nebude. Starší dámy přinesly dvakrát víc dřeva než já a na rozdíl ode mě, mohli večer bezbolestně hýbat krkem. Pošramocené ego jsem si po večeři zpravil tabulkou poctivé čokolády a ošetřením zraněného prstu jednoho z vesničanů. Noc se ukázala jako příjemně chladivá a spánek při pomyšlení na zítřejší celodenní dřevotryznu přispěchal na pomoc takřka okamžitě.

Langtang I. - Směr Himaláje

Konečně nastal čas přestat na střechu světa jen pokukovat a podívat se jí na zoubek opravdu zblízka. Zabalil jsem si poměrně těžký batoh, protože moje skautská přirozenost mi bránila něco důležitého nechat na Kakani. Jistota je jistota. Ranní autobus z neznámého důvodu nejel a tak cesta začala hodinovou procházkou do vesnice jménem Kaule, kde je hlavní silnice se slušným provozem. Za chvíli se objevil tranzit přeplněný lidmi. Hodil jsem batoh na střechu a těžkopádně jsem se nacpal mezi vesměs drobné cestující. Klesání z dvou tisíc metrů do šesti set překypovalo zatáčkami a řidič je s uspokojením řezal. Starší paní přede mnou se udělalo zanedlouho nevolno a ulevovala si z okýnka. V Trisuli jsem vystupoval s velkou radostí - její osud mě minul jen o vlásek. Značný výškový pokles se projevil teplotně - v údolí se do mě dalo neskutečné vedro, proti kterému jsem bojoval několika studenými Colami.

Autobus do mé cílové stanice Syapru besi dorazil během půl hodiny, ale vyhlásil přestávku na oběd. Během jídla jsem se seznámil s dalšími turisty mířící stejným směrem. Dva Mexičané, německý pár, usměvavá plachá Korejka, banda Australanek a přináležející skupina průvodců. Znejistěl jsem, jestli bych si neměl taky nějakého opatřit, ale myšlenku jsem zahnal zdravým sebevědomým. Koneckonců oni jdou v nejhorším stejným směrem. Najedli jsme se do sytosti dhal-batu a vyrazili opět nabrat výšku. Ze střechy autobusu jsem si připadal jako král silnic, i když trůn na nerovných cestách Nepálu byl poněkud vratký. O mou halavu navíc usilovaly mohutné větve stromů a hromady drátů rozvodné sítě ve vesnicích. Cestou se hrála podivná hra s místní policí. Před každou kontrolou se slezlo ze střechy, autobus projel okolo policistů a za zatáčkou "nenápadná" pěší skupina naskákala zpátky na hřbet plechového oře. Na jedné takové kontrole zlomil řidič při odjezdu bambusovou závoru, což vzbudilo silnou policejní nevoli. Asi hodinu se dohadoval s místními oficíry a nakonec zaplatil 600 rupií. Následně se v autobuse nechal slyšet, že si to vybere na turistech, jak mi s úsměvem přeložil jeden z průvodců. Zbytek cesty jsem už prospal v uličce na pytli s rýží a do ucha mi roztomile štěbetala kuřátka, úhledně nacpaná v několika papírových krabicích. Vystoupit jsme musel akorát při vjezdu do národního parku Langtang, kde si místní úředník nechal za propustku řádně zaplatit.

Podniky v Syapru besi už měli po sezónně, což se příjemně projevilo na ceně ubytování (150 rupií za pokoj). S jídlem to  ale bylo horší, ceny šplhaly na dvoj až trojnásobek běžné sazby a navíc to chuťově nestálo za moc. Večer ale zachránila hotelová televize, která chrlila jednu povedenou indickou telenovelu za druhou. Lidé se v ní marně pokoušeli o přesvědčivé ztvárnění emocí a celý koktejl podbarvovala dynamická hudba připomínající skladby z Pána prstenů. Postel vypadala mnohem přesvědčivěji. Byla ustlaná a především čistá, což jsem uvítal s vděkem a pohroužil se do hlubokého spánku.

Stoupání z hotelového městečka (1600 m.) druhý den začalo pozvolna. Okolo rostly kaktusy, borovice a především obrovské kvantum známé a významné léčivé květiny. Připadal jsem si jako hašišový mág, když jsem procházel okolo vzrostlých, typicky tvarovaných listů marihuany. Na prvním rozcestí jsem trochu zaváhal, ale naštěstí jsem narazil skupinku Nepálců přibližně mého věku - inženýrů zaměstnaných v místním mobilním operátoru N-cell, jak jsem se později dozvěděl. Vypadali, že se vyznají a ukázali se jako veselá kopa. S přibýváním výškových metrů se údolí zužovalo a stoupání zostřovalo. Vstoupili jsme do pásu listnaté džungle a vyhlížely Pandu červenou. Žádnou jsme ale nepotkali, svoje bambusové výhonky si ohryzávala pěkně v soukromí. Naší pozornosti ale neutekly divoké včely, visící pod převisem na protějším svahu hned v několika rojích. Ihned jsem si vzpomněl na dokument o lovcích medu, kteří balancují na laně pod skálou obklopeni rojem bodajících včel a snaží se ukrást sladké plástve. Míjeli jsme odpočívající skupinky šerpů a z okraje údolí na nás sem tam vykoukla hora s nepatrnými zbytky sněhu na vrcholu. Některá boční údolí byla vyšperkována vysokými vodopády, jiná byla výhrůžně zbrázděna obrovskými sesuvy půdy a kamení. Obrovské balvany z těchto sesuvů trůnily uprostřed řeky a vytvářely divoké peřeje. Les i strmé srázy zatím bránily vidět víc. Odpoledne se údolí začalo malinko otevírat a znenadání se před námi vyhoupla obrovská hora Langtang (7200m) omamně zářící v naklánějícím se slunci. Skrze strašidelné, mechem obrostlé větve mohutných stromů prosvítala bílá čepice a mávala nám na pozdrav. Mel jsem chuť se rozběhnout a vyšplhat až vrchol, zdál se být na dosah ruky. Nakonec jsem byl rád, že jsem se večer doplahočil do výšky 2700 m, snědl kopec rýže s kari bramborem a usnul jako dudek.

Šestnáct žen

Jedno rozpálené nepálské odpoledne přijela na základnu v Kakani skupina žen, jejichž společným prokletím se stal virus HIV. Některé vypadaly ještě velmi mladě, okolo dvaceti let, jiným mohlo být už přes čtyřicet. Spolu s nimi přijelo i několik menších dětí a celou skupinu vedla studentka z místní univerzity, píšící magisterskou práci o sociálních dopadech pro nakažené HIV.

Bylo to poprvé, co jsem se setkal tváří v tvář se skupinou lidí infikovanou tímto zhoubným prevítem. Byl jsem nemile překvapen, jak jsem reagoval. I přes to, že jsem si plně vědom jakým způsobem se virus přenáší, cítil jsem uvnitř určitý odstup. Ne že bych se jich přímo stranil, ale zpočátku měli pro mě na čele napsáno velkými písmeny POZOR, NEBEZPEČÍ! Samotného mě to dost mrzelo a tak jsem během týdne, kdy jsme jim zajišťovali servis úmyslně začal vyhledávat jejich přítomnost. Většina ovšem neuměla moc anglicky, pouze několik frází a tak jsem se snažil s pomocí učebnice nepálštiny vykřesat alespoň použitelné základy konverzace. Prvních několik dní jsem pořád cítil značný odstup, ale postupně začali ledy odtávat. Poslední večer jsme už společně zpívali nepálské melodie (v mém případě šlo jen o pokusné pobrukování), tančili a mlátili do všech možných předmětů a jednoho místního bubnu - obzvláště malý klučina předváděl neuvěřitelné kousky. Smysl pro rytmus mají výtečný a nepálské melodie mi rychle vlezly pod kůži.  Když další den odjeli, posmutněl jsem a v hlavě mi zůstaly jen jejich nešťastné příběhy.

V Nepálu žije kolem 60 tisíc lidí nakažených virem HIV a jejich situace není vůbec snadná. Odhlédneme-li od nepříznivých vyhlídek, když propukne samotná nemoc AIDS, jedná se především o nehorázný sociální dopad - virus HIV je i společenský zabiják. Nepálci jsou o skutečných aspektech viru HIV informováni zcela nedostatečně (především mimo velká města), takže kolují nejrůznější fámy o tom, jak se virus přenáší a co všechno může způsobit. Okolí nakaženého vyloučí ze společnosti a v mnoha případech se od něj odvrátí i jeho vlastní rodina. Mnohdy se stává, že matky zůstanou s dětmi sami a zcela bez prostředků. Jejich manželé, ačkoli často oni byli příčinou nákazy, sebrali úspory a vydali se za novým životem do jiné vesnice, města, či přes hranice do Indie. V novém společenském prostředí pak tají, že jsou HIV pozitivní a pomáhají k dalšímu šíření nákazy.

Držme palce a doufejme, že rozmach školství v posledních desetiletích a nástup vzdělanějších generací pomůže s nákazou úspěšně bojovat.

Stávka

Už velmi dlouho jsem nejel na motocyklu a o to víc jsem si užíval jízdu na zadním sedadle poctivé indické stovky, erárního stroje skautské základny, na kterém jsme s Keshavem sjížděli do hlavního města. Vlahý podvečer skropený krátkým deštěm se třpytil v čistém vzduchu. Rozpustil jsem si vlasy a v svítivé šusťákové bundě si vychutnával pocity svobody a pozoroval ubíhající krajinu. Okolí zase s pobavením sledovalo mě, takový přízrak asi ještě neviděli... Byl jsem naprosto nadšený a zafixoval si rozhodnutí: příště musím vyrazit do Nepálu s řidičákem na motorku.

Večer jsem se prošel po centru Kathmandu a obhlížel obchůdky. Putování skončilo v mém oblíbeném podniku u krásné francouzsky Mondo Bizzaro. U mléčného čaje jsem poslouchal nepálskou skupinu s kytarou, která válela jednu pecku za druhou. Rychle se stmívalo - blížila se bouřka. Raději jsem zaplatil, abych nezmokl, ale bylo pozdě. Déšť už měnil prašné město v bahnitou stoku. Jako na zavolanou se objevil rikša. První cenovou nabídku jsem automaticky srazil na polovinu a výsledek se pak pohyboval na příjemných 200 rupií. Stříška mu sice dost tekla, ale nejhoršího lijáku jsem byl ušetřen. Majitel ekotaxíku šlapal jako o závod a za chvíli už jsem vystupoval před vraty skautského ústředí, mého útočiště v Kathmandu.

Druhý den jsem se vzbudil do svěžího chladného rána s jasným plánem v hlavě. V diáři už netrpělivě čekal seznam věcí k nakoupení pro nadcházející týdenní trek do národního parku Langtang. Ve zbytku dne jsem chtěl navštívit městečko Bhaktapur ležící asi 15 km od Kathmandu. Podle instrukcí jsem našel luxusní supermarket, možná až příliš. Trochu mi trvalo, než jsem vybral nejlevnější položky mého nákupu, soudě podle cen, nespadal jsem vyloženě do cílové zákaznické skupiny. A co bylo nejhorší, neměli salám. Vzpomněl jsem si na štangli která visela v jednom obchodě v Thamelu - odpoledne snad budou mít otevřeno. Vyložil jsem nákup na pokoji a zamířil do Bhaktapuru.

Silnice ovšem zely prázdnotou - sem tam se objevila motorka, nebo cyklista - autobusy ale nikde. Vysvětlení mi poskytl náhodný kolemjdoucí: bhanda - stávka. Silnice jsou zablokované, doprava dnes nefunguje. Zkusil jsem osamělé projíždějící taxi s podezřelým nápisem "tourist only". Řidič se sice tvářil jako spasitel, ale cenu si řekl značně nekřesťanskou. S poděkováním jsem odmítl a taxikář se ani nepokoušel nabídnout nižší cenu, zřejmě měl dnes výdělek jistý. V hlavě se mi zrodil alternativní plán. Začal jsem bloumat po městě v naději, že seženu nějaký levný obchod s bicykly. Jenže z ulic na mě chladným pohledem povětšinou koukaly jen železné rolety, takže po hodině jsem ze zoufalství zkusil i místní skládku materiálů."Obsluha" jen zavrtěla hlavou... Konečně! Maličký servis pro kola vedle smradlavé říčky se tvářil že splní má očekávání. Na prodej zde byly dokonce tři starší kola. Vybral jsem si to nejvíc zachovalé. Cenu jsem moc neusmlouval, majitel se tvářil neústupně, ale 3.500 rupií mi nepřišlo zas tolik. Kývl jsem a nastala hořečná snaha vypucovat kolo a přizpůsobit mé velikosti. Prodavač zvýšil sedlovku, vyměnil pár šroubů, dofoukl vzduch a a jako bonus přidal stojánek. Na závěr seřídil brzdy a já mohl vyrazit. Po sto metrech jsem ale nasadil zpátečku, sedlo nevydrželo moji váhu a sklápělo se dozadu. Následovala rychlá výměna nosného šroubu korunovaná úsměvem majitele a jemným poplácáním sedlovky. Zdvihnutí kola za sedlo se ukázalo jako nečekaně prozíravé - zůstalo mi totiž v ruce. Nebohý majitel přidělal s výrazem mučedníka zcela nové sezení a jako bonus k mému potěšení navlékl na řídítka velký a hlasitý zvonek.

Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl na jednopřevodový systém a zvláštní, důstojně narovnaný posez, který tvar kola vnucoval, ale za chvíli už se šlapalo samo. Do kopce to nebylo zrovna to pravé ořechové, ale většinou šly vydupat ve stoje. Napojil jsem se na prázdný městský okruh a frčel jsem smrtících 25 km za hodinu a občas jen tak z radsoti zazvonil. V návalu z cyklistické euforie jsem se usmíval jako měsíček na hnůj, což vzbuzovalo pobavené reakce pěšáků užívajících příhodné nesmogové situace. Zemědělská zvířata naštěstí nereagovala nijak. Kolem mě sem tam projížděli policejní auta s pořádkovými silami ozbrojenými samopaly a s těžkooděnci. Zřejmě uháněly udržet v klidu dav demonstrujících, kteří se objevili za dalším kopečkem. Rozlícený dav zrovna lynčoval nebohého řidiče s benzínovou cisternou, který se snažil projet skrz.. Jako bezmotorového mě kontrola s rudými maoistickými vlajkami pustila s pokynutím přes blokádu. Cítil jsem se skvěle, kolo šlapalo a začal jsem být na svůj indický stroj značky Atlas hrdý. Logo firmy představoval bájný obr, který už na obrázku budil zdání naprosté důvěry, ocelový rám se pyšnil nápisem Gold line Super a přední blatník zdobil v kovovém lesku majestátní firemní znak - velké A v kroužku, což mi blaženě připomínalo luxusní auta světových značek.

Hlavní silnici jsem opustil před Bhaktapurem. Vynořil se přede mnou prudší kopec, na který už převod mého Atlasu nestačil. vyměnili jsme si role - nyní jsem musel nést jeho ocelovou tíhu do kopce já. Městečko na lehké náhorní plošině nebudilo zrovna nejlepší dojem, ale na to jsem byl už předtím upozorněn, takže jsem uháněl do centra, kde by mělo být nádherné staré náměstí. Objevilo se za několika zatáčkami a už zdálky se na mě šklebila budka zcela jasně svědčící o výběru vstupného. Při vzpomínce na příkoří se ve mě probudila se ve mě rebelská vášeň: tentokrát mě nedostanou. Přidal jsem plyn a řítil se ulicí. Už bylo možné rozeznat nápis 1 100 rupií, což mě akorát zvedlo ze sedla a mocnými dupnutími jsem prosvištěl kolem vrátného, který jen stačil zvolat: "Srr!" To už jsem ale mizel za prvním chrámem. Zvolnil jsem, abych mohl vychutnat atmosféru náměstí. Vypadalo nádherně, různé architektonické typy chrámů vyrůstaly z drkotavé dlažby. Jednu svatyni strážily dva velký kamenní sloni, které osedlala skupinka rozjařených nepálčat. Jinak ale náměstí nežilo svým vlastním životem. Převládaly restaurace a obchody se suvenýry. Chvilku jsem křižoval náměstí a přemýšlel, kde ukojit vzrůstající hlad. Žádný podnik mě nezaujal, tak jsem zamířil z náměstí pryč. Našel jsem malou tavernu schovanou za modrými závěsy a s chutí se najedl. Kolo jsem nezamkl, což se ukázalo jako chyba. Někdo mi ukradl vzduch ze zadní pneumatiky. Trmácel jsem se po ulicích vyptávaje se na nejbližší dílnu. Když jsem ji našel, ukázalo se, že nejlepší bude výměna celé duše a především nehorázně ojetého pláště, který jsem si při koupi neskontroloval dost pozorně (jestli vůbec). Nadšený z nového pláště a plného náfuku jsem se opovážil na druhé kolo vjezdu okolo pokladny na hlavní náměstí. Tentokrát na mě byli připraveni. Zkusil jsem úhyb do postranní uličky, ale to už mě strážce držel: "Nýd e tykyt srr!" Snažil jsem se mu namluvit, že jen projíždím, ale bez úspěchu. Nezbylo než se vydat na příjemnou zpáteční cestu po prázdných "dálnicích". V euforii ze zážitků se ve mě vzbudila touha po zpěvu, které jsem s chutí podlehl. A Nepál s podivem sledoval, jak halekající vybledlý dlouhán uhání na svém Gold Line Super vstříc novým dobrodružstvím.

Chicapani

Vyrazil jsem si na výlet. Ještě ráno jsem o tom ve spacáku ale značně pochyboval - předchozí večer měl totiž neočekávaný průběh.

Už se schylovalo k meditativnímu odpočinku nad knihou, ale nečekaně dorazili na základnu návštěvníci. Přijeli v luxusním terénním vozidle až před vchod, objednali si zabít a uvařit kohouta k večeři a vytáhli grill na barbeque. Objevili se lahve s whisky. Hned mě zvali na drink a na opékané maso, ale přišlo mi hloupé nechat Dineshe připravovat večeři sám, tak jsem odmítl. Když jsem mezi ně později zavítal, vypadali už hodně rozveseleně. Představili se jako učitelé (a ředitel soukromé školy), která je prý hodně levná a nesmírně kvalitní. Tomu jsem sice moc nevěřil, ale přišli mi jako veselá kopa a zůstal jsem s nimi.  Nejvtipnější postavička poskakující kolem ohně a uzobávající opékanou ovci patřila maličkému matikáři. Vášnivý sikh mě neustále přesvědčoval, že jeden Bůh je pro všechny stejný a vyzýval k toleranci. Nakonec se z něj vyklubal ostrý nepřítel islámu a hlavně neúnavný mluvka. Pravda, jako jediný hovořil plynně anglicky, ale po několik dalších skleničkách whisky "Teacher´s" už i na mě mluvil příliš rychle. S ostatními jsme diskutovali nad problémy nepálského školství a z útulně rozehřátého grilu vychutnávaly šťavnaté kousky masa. Dlouhý večer příjemně utekl.

Ráno mě bolela hlava, což mě zase tolik nepřekvapovalo, ale chuť vyrazit do kopců to dost nabouralo. Vnitřní boj jsem nakonec vyhrál, sbalil si základní fidlátka a vykročil pravou nohou směr Chisapani, vyhlídkový resort. Opustil jsem areál základny a vstoupil do rezervace Shivapuri forest plné křivolakých stromů, obrovských kapradin a něčeho na způsob trnitých lián, které odevšad strašidelně visely a při drobné nepozornosti hned nepříjemně škrábaly. Možná se někde schovával i leopard, ale ten pocit jsem usilovně vytěsňoval. Po dvou hodinách mě vítalo první sedlo a několik jednoduchých domků. Moc se mi nezdálo tempo chůze, i když jsem docela pelášil. Pozorně jsem si prohlédl měřítko mapy a znervózněl: 1:150 000 - neměla to být stovka? No co, den se ještě pořádně nerozkoukal, času dost - přidal jsem do kroku.

Do cíle mě podle plánu měla dovést jedna jediná cesta traverzující celý hřeben Shivapuri okolo 2100 m. n. m. - ukázala se jako prašná, rigolovitá, ale vcelku pohodlná. Na autobus, který se záhadně vynořil za mnou, jsem se usmál, zamával mu a pustil ho před sebe, i když neposkakoval po nerovnostech o moc rychleji než já. Silnička sice poslušně kopírovala vrstevnici, ale nekonečně se klikatila přes každé údolíčko. Slunce se posouvalo po obloze a začínalo nepříjemně pálit a tak jsem využíval každé tekoucí vody k nezbytnému osvěžení. Kráčel jsem o samotě, vyrušené akorát jedním drkotajícím motocyklem a sem tam cáry modlitebních šátků. První vydatnější potok posloužil ke skromnému obědu a chvíli zaslouženého odpočinku. Neustále jsem poměřoval čas a mapu - vycházelo to tak akorát. Neotálel jsem dlouho, trochu potrávil v trávě a šlapal dál. K mému překvapení projetá cesta po pár kilometrech odbočila do údolí a tam se mi nechtělo. Pokračoval jsem tedy traverzem, který se změnil v širší pěšinu, i když bylo vidět že se cesta stále stejně uměle zařezává do svahu - podle mapy jdu správně.

Skalnatý vodopád se přede mnou objevil zcela nečekaně. Potok tryskal ze zelenavého údolí hustého lesa. Okolo polehávalo několik Nepálců hlídajících stádo koz, které se škrábaly po skále okolo vody kamsi mezi stromy. Vyjeveně jsem si sedl na kámen a kochal se darem nenadálé scenérie. Hned si to ke mně namířila shrbená babička a posunkovou řečí gestikuovala mezinárodní sdělení: "Nemáš něco k jídlu?" Nic jsem neříkal a vytáhl zbytek chleba od oběda. Radostně se pousmála a šla se rozdělit s ostatníma - na kozy nic nezbylo. Když jsem vykročil dál, vzpomněl jsem si na pohádku o kouzelném dědečkovi a pousmál se.

Na dalším rozcestí jsem ale rychle zvážněl: vyšlapanější cesta opět příkře klesala a traverz pokojně zarůstal křovím, i když slabá pěšinka se drala skrz. Rukama jsem se zeptal drobné vesničanky, která se vyhoupla zpoza rohu,  kudy dál. Na obě varianty, pokud je pochopila, se tvářila radikálně negativně, až zamítavě. Pomyslel jsem si své - co ona může vědět, mapu tu mám já. Pozorně jsem se zorientoval, shlédl obzor, kde se evidentně vrstevnicová cesta dál zařezávala do svahu hory a rozhodl se pokračovat. Za prvním křovím jsem zabořen v mapě málem narazil do bůvolí rodinky, která spásala pěšinku. Využil jsem oboustranného leknutí a opatrně se prosmýkl okolo. Stezka se ztrácela a malé údolí přede mnou se zdvihalo nebezpečně ostře. S trochou naděje jsem sledoval jakousi hadici, která pokračovala sveřepě dál. Po chvíli travers definitivně zmizel a objevily se skály. Ty mě neodradily, stále jsem pevně věřil mapě (a hadici). Strmost srázu narůstala, sandály moc nedržely a trubka nakonec skončila v prameni. To už jsem regulérně šplhal. Záhy mi došlo, že už to dávno není jen o hubu a hned mě zamrazilo z vlastní opovážlivosti. Smutně jsem pohlédl na skalní masiv - mít tak pořádné pohory a parťáka... Nabral jsem aspoň vodu z pramene a klouzavě sjížděl zpátky. Pozorně jsem pročesával okolí, jestli mi neunikla nějaká odbočka, ale našel jsme jen provizorní heliport na malém hřebínku. Měl krásné velké H poskládané z drobných kamenů - cesta však žádná. Vzpomněl jsem si na poučku, že mapa není terén, hlasitě si ulevil a vrátil se na rozcestí. Kudy dál? Jako na zavolanou se odněkud se vynořil mladý Nepálec, který intuitivně pochopil mojí situaci. Mluvil anglicky a vysvětloval, že travers vede přes dvě skály, takže mi nezbývá než sestoupit níž do údolí a projít přes vesnice. Do Chisapani že to je prý je jen tři a půl hodiny chůze. Vyhecoval jsem se (přece se nebudu vracet), posilnil vejcem a začal nabírat hloubku. Míjel jsem nádherná políčka, odpočívající pastevce, nosiče dřeva, kamenné domky a při tom poskakoval po cestičkách jak kamzík. Nohy v sandálích se začali hlásit o slovo, sedm hodin chůze už zanechalo stopy. Poprvé se objevila nepříjemná myšlenka, že to do setmění nestíhám.

Ztratil jsem asi 500 výškových metrů, což mě nijak netěšilo, na rozdíl od místních dětí, kterým sestoupil z hory obr z pohádek. Vesele za mnou skotačily a ty odvážnější se mě i dotkly. Cestu ale neporadily - hledal jsem podle citu a snažil se držet vrstevnice. Překonávání údolíček bylo takřka nekonečné a vyčerpání mi už dýchalo na paty. Navíc došly kokosové sušenky, zdroj cukru - hrozny a čokoládu jsem nechal k mé smůle na Kakani. Hodiny do tmy se krátily a síly mě opouštěly - odpočinek začal být nezbytný každých pár set uplahočených metrů. Poslední zbytek šťávy ze mě vydoloval úsměv pána, který pletl košík na břehu cvrkotajícího potoka. Kamenitá stezka se klikatila a měnila zprudka výšku - každý krok vyžadoval pěknou dávku docházející vůle. Cíl jsem už mohl vidět před sebou, ale až příliš vysoko nad mojí hlavou. Dorazil jsem do poslední údolíčka a ani dva nádherně jednoduché veřejné mlýny s náhonem mi nemohly ulevit od pohledu na rostoucí sráz přede mnou. Šest set výškových metrů? Ne. Unaveně jsem se rozhlížel, kde bych to definitivně zalomil.

Začalo pršet. Z úst mi vypadlo několik poctivých českých vulgarismů, což mi nečekaně dodalo trochu sil. Nahodil jsem batoh a začal se plazit do krpálu. Zničeho nic zasáhla kouzelná babička. Přede mnou stál červený náklaďák plný bambusových tyčí. Zeptal jsem se na cestu a než jsem si uvědomil, co se děje, seděl jsem v kabině nákladního vozidla a motor se rozeřval mohutnými otáčkami. Stále mi nedocházelo, kudy chce řidič jet, ale to už se kola zahryzávala do prudkého svahu. Připadal jsem si jako ve snu. Zmožený a zničený jsem nebyl schopen vnímat jakým způsobem řežeme zatáčky v ostrém stoupání na neuvěřitelně nerovné cestě - z jedné strany skála, z druhé sráz. Druhý spolujezdec spojil pod palubní deskou dva dráty a mocný basák začal masírovat moji zrakvenou a tuhnoucí nohu herzemi nepálského popu. Rodeo pokračovalo: stroj míjel domy, políčka, pobíhající psi i nepálce hrající volejbal. Najednou přestalo pršet, z mraků vyklouzlo červené slunce a  odněkud se vynořily vrcholky Himalájí  - byli jsme nahoře. Vypadl jsem z kabiny s křečí v noze. Když mě svaly zase poslouchaly, zvedl jsem se, poděkoval a věnoval řidiči zasloužené rupie. Pohladil jsem pohledem nádherné panorama hor zalitých krví zapadajícího slunce a konečně  mi to všechno v přidušené euforii došlo. Jsem v Chisapani!

Opičky a spalovači mrtvol

Druhý den v Kathmandu jsem se probudil s pronikavým pocitem slizké ulepenosti. Prach a písek z města podpořilo řádné propocení, protože rozpálený pokoj nestihl přes noc příliš vychladnout a moc nepomohlo ani letmé koketování s vodovodním kohoutkem. Mé ranní kroky směřovaly k známé budhistické stupě Swayambhunat. Cesta ubíhala příjemně - nepařilo slunce a šel jsem klidnou částí města. Stupa se nachází na lesnatém kopečku vyčnívajícího z divokého koloběhu města. Začal jsem stoupat po zvláštních nerovných schodech. Okolo už rozkládali Nepálci své skromné stánky, aby vylovili rupie z kapes turistů a mezi nimi dováděly roztomilé opičky mě neznámého druhu. S každým krokem mi přišlo, že se schody zvyšují a narůstá jejich strmost. Ke konci jsem funěl jako kůň. Toho využil strážný v okénku varovně laděným:" Your ticket, sir!" a následně ze mě vytáhl dvě stě rupií bez jakéhokoli lístku. Vzbudilo to ve mě skrblicky vyostřené rozhořčení, což mě Samotného překvapilo a hlavně pokazilo prvotní zážitek z celé stavby. Chvíli mi trvalo, než jsem vychladl a mohl pokojně sledovat osm párů obrovských očí shlížející přes modlitební praporky na údolí Kathmandu. Posadil jsem se do jejich stínu a sledoval zahušťující se směsici stánkařů, turistů a primátů. K mému znepokojení se začala rojit jakási černá hmyzácká havěť, což mi připomnělo strach z malárie, který jsem si před odjezdem pečlivě pěstoval marným sháněním cenově dostupných léků. Uklidnil jsem se až když jsem provedl násilný odchyt jednoho jedince a zjistil, že nevypadá jako ten velký nebezpečný komár z obrázků.

Swaymbhunat stupu jsem záhy opustil a vydal se prozkoumat zbytek pahorku. Narazil jsem na přítulný budhistický chrám. Ihned mě zmerčila jakási stařenka a vyzvala mě, abych si šel zatočit s modlitebními mlýnky. Následoval pokyn k zapálení dvou svíček, sladké pousmání a já odešel. Než jsem stihl zabočit za roh, babička mě dohnala. Směsicí autoritativní a sugestivní gestikulace po mě požadovala peníze. Rezonoval jsem stále ještě v módu "škudlil" a s vnitřním zapřením jsem jí dal padesát rupií, což ji evidentně urazilo, protože je odmítla přijmout. Dostala nakonec stvoku. Až pár minut později mě začal v zátylku tlačit nepříjemný pocit, že buď budu muset být odměřený, nebo se tu rozdám. Zřejmě nejsem stavěn na kompromisní řešení.

Opustil jsem posvátný pahorek a okolo skládky, kterou obstarávaly místní opice jsem došel na stanici autobusu. Nastoupil jsem skoro naslepo, protože po okružní "magistrále" se většinou jezdí stále dokola. Chtěl jsem se dostat do jižního města. Cílem bylo najít podle mapy křesťanský kostel, český konzulát, Patan durbar square a něco k obědu. Sličná Nepálka ve školní uniformě mi poradila kde vystoupit a vyrazil jsem na orientační procházku. Výsledek nebyl nijak povznášející. Najedl jsem se sice levně, ale vypil malé pivo za trojnásobnou cenu oběda. Nepřehlédnutelné hlavní starobylé náměstí mi neuniklo, ale kostel ani konzulát se mi objevit nepodařilo. Značně unavený pochodováním jsem dorazil opět na městský okruh. Než jsem nalezl zastávku, využil mé skleslosti taxikář a tak jsem k městskému pohřebišti uháněl autem. Vyhodil mě přímo před kasou, kde chtěli za vstup 500R. Napotřetí se ve mě vzedmula vlna nesmyslného šetřílkovství. Pokusil jsem se "nenápadně" projít bez placení a pak vyrazil drobnou oklikou v naději, že se ztrátě vyhnu. Nakonec jsem byl donucen smířit se s podporou nepálské ekonomiky a stanul na posvátné půdě chrámu Pashupatinath, na břehu řeky Bagmati. Všude postávalo mnoho krav a užaslých turistů, kteří podporováni místními "Yes, you can take pictures!" zběsile fotili. Zamrazilo mě: z místa, které slouží k poslednímu rozloučení s mrtvými před přenecháním jejich ostatků plamenům, se dělá atrakce. Co naplat, že na posvátná místa zamezuje vstup cedulka s nápisem "Nepali people only!", když všechno sledují jako z tribuny davy čumilů. Vzdálil jsem se trochu, abych mohl vychutnat důstojnost místa po svém a posadil se do stínu na kámen. Objevil mě mladý kluk, který mi nabídl služby průvodce za pár set rupií. Přišel mi sympatický, ale  odmítl jsem. Sklesle se usadil vedle mě a rozhovořil se. Netrvalo dlouho a věděl všechno nejen o místní hinduistické symbolice, ale i o jeho rodině a aktuálních problémech nepálského vzdělávání. Zpětně mě dost mrzí, že moje peněženka zůstala zatvrzele uzavřená.

Odpoledne postupovalo a byl čas vyrazit dál. Čekala mě ještě největší stupa - Boudhanatah. Proklestil jsem si cestu mezi žebráky a hromadou opiček, které se značným zájmem publika bojovaly o piškoty a pokračoval proti proudu řeky. Minul jsem několik svatebních veselic, které mi v hromadách odpadků po obou březích toku nepřišli moc veselé, překonal řeku Bagmati po malém mostku, získal vizální kontakt a došel až ke stupě. Konečně klidné a magické místo. Celá stavba je obkroužena na pohled příjemnými domky a působí dojmem nabobtnalé majestátnosti. Usadil jsem se do rohu bílého podstavce celé stavby, sledoval mraky pozvolna míjející lanka s modlitbama a po očku záviděl klid mnichům, opečovávajícím místní zahrádku. Vydržel jsem odpočívat dlouho - nikam se mi nechtělo a o slovo se hlásil vlk. Hrozba tmy mě nakonec zvedla. Sebral jsem zbytky sil, vyhecoval se a do skautské centrály jsem se dotrmácel kolébavou chůzí pěšky. V místní restauraci  jsem podlehl vyčerpání, objednal si drahé pivo a k tomu (nikoli záměrně) několik chodů večeře. Dva dny v zaprášeném Kathmandu bylo na první pokus tak akorát...

Zpět v Kathmandu - město na vlastní nohy

Trvalo asi týden než jsem se pořádně rozkoukal a rozhodl se, že se na dva dny vzdálím z vrcholku Kakani a vyrazím do údolí, navštívit hlavní město Nepálu. Autobusové spojení je naprosto ideální - osm ráno je příjemná hodina. Vyrazil jsem pěšky na zastávku do vesnice a protože jsem nesnídal, snažil jsem se nakoupit v místním obchůdku za 500 indických rupií, což se ukázalo jako bláhový pokus a tak jsem snídani oželel. Čekání jsem vyplnil četbou z Kindlu, skvostného daru, který jsem na cestu dostal od svých přátel ze školy. Vzbuzovalo to dost pozornost. Vůbec jsem se nemohl soustředit na text, protože mi přes rameno pokukovali několik místních klučinů a čtečku jsem naštvaně zabalil. Pak jsem si přišel trapně, že tady takhle machruju a snažil jsem se napravit situaci nenuceným úsměvem. Naštěstí se už blížilo typické troubení autobusu, který se i záhy vynořil zpoza zatáčky. Postupně nastoupili staří, mladí, pytel rýže, otep dřeva, kohout a nakonec já. Veselá jízda započala. Cítil jsem se blaženě, z repráků se linula nepálská muzika, autobus drkocal po nerovné cestě a postupně se zaplňoval cestujícími a věcmi. Mladík v roli závozníka se jal vybírat jízdné. Prolezl tlačenicí tam a zpátky, následně využil odstředivé síly v zatáčce a obratně se vyhoupl ze dveří na střechu, která se mezitím zaplnila pasažéry. Hned mi došlo, proč autobus vydával během cesty dunivé plechové zvuky. Blížili jsme se k městu a vozidlo se pozvolna měnilo v plechovku sardinek. Když přistoupila vetchá usmívající se babička, cítil jsem nutkavou potřebu ji pustit sednout, ale byl jsem příliš zakleslý v prťavé sedačce. Stařence to nevadilo a s vlídnou tváří mě objala, aby si podržela stabilitu. V příjemném sevření jsme setrvali až na první zastávku ve městě, která se naštěstí ukázala jako konečná.

Vystoupil jsem uprostřed vroucího města. Kupodivu jsem necítil žádný strach, naopak. Začala mě povzbuzovat zvědavost. Mým prvním úkolem bylo najít spojení "MHD" do skautské centrály, kde jsem plánoval odložit velký batoh. Systém dopravy je docela jednoduchý. Všude je spousta autobusů, mikrobusů, eletrobusíků a jejich řidiči zastavují na každé křižovatce a závozníci hlasitě vyvolávají kam mají namířeno. Linky neexistují. Nejtěžší je zjistit, kam se postavit a pak už je to snadné. Na drmolící juniory vyklánějící se ze dveří (které se v Nepálu zásadně nezavírají) stačí zavolat ve správné výslovnosti místo vašeho cíle a v případě kladné opdovědi naskočit dovnitř. Ovšem může to mít i háček. Vybral jsem si autobus, který objížděl půlku města, takže ve čtvrti Lianchur, kde bych pěšky byl do hodiny, jsem se dotrmácel po hodině a půl. To mě utvrdilo v rozhodnutí pohybovat se raději po svých. Zujat techologií jsem si nahrál do Kindlu mapu, ale neustálé vystavování této hračky mě silně znervózňovalo, tak jsem raději na hlavní náměstí Durbar square šel podle azimutu.

Nejdřívě jsem prosvištěl spořádanější turistickou čtvrtí Thamel plnou krámků se suvenýry, které mě ani zbla neoslovovaly a tak jsem byl rád, když se ráz města změnil. Ocitl jsem se v poctivé obchodní čtvrti podle místního gusta. Domy začaly vyřazovat svoji starobylost v pokřiveném tanci lety prověřených trámů a střech. Mezi jejich zdmi se rozprostíraly nekonečné řady stánků se vším možným. Občas se objevil drobný průchod do vnitřních dvorů, které mě hned na první pohled uchvátily svojí autentičností. Město žilo. Prolézal jsem s neutuchající chutí další myší díry pokračující skrze domy a obdivoval houževnatost stánkařů tak dokonale ukrytých, že snad ani nemohli v životě nic prodat. V jedné takové noře jsem zavětřil zboží a pořídil doživotní zásobu skvělých gumiček do vlasů za příjemných dvacet korun. S hřejivým pocitem dobré koupi jsem dorazil na centrální plac.

Nejstarší náměstí Durbar Square se může pyšnit opravdu nádhernou atmosférou. Prostranství žije rušným, ale uhlazeným životem místních lidí, minimálně zkažené turistickým ruchem. Prodavačky koření a zeleniny, rikšové, chrámy s probíhajícími obřady, to vše se mísí v mistrovské fuze. Sem tam se mihne i mnich v typických hnědo červených barvách a všemu kralují hejna holubů vyhlížejících zatoulaná zrnka rýže. Náměstí není až tolik staré, jak by se na první pohled mohlo zdát, jen několik set let, ale tomu nic neubírá na geniální autenticitě, která mě doslova vcucla. Seděl jsem obklopen přítomným okamžikem, sledoval neutuchající život lidského splečenství a chvílema odháněl podbízejícího se průvodce.

Nezván se do mě vloudil hlad. Opustil jsem historický skvost, vsadil na jistotu a vyrazil zpátky do Thamelu, kde podle průvodce je v kuchyni nejčistěji. Zvolil jsem náhodně maličkou restauraci schovanou v druhém patře a objednal si nepálský chod.  K mému překvapení jsem si nešmakoval jako v Kakani, ale hlad chuťové nedostatky hravě doplnil. Oběd jsem trávil bloumáním po okolí Durbar square ve snaze získat alespoň základní orientaci po centru. Při procházení uliček jsem zcela nečekaně zaslechl francouzštinu. Jejím zdrojem se ukázala být čajovna, kterou vedla mladá Francouzka a vesele konverzovala s hosty vesměs světlé pleti. Bez váhání jsem zapadl do tohoto ostrova západní kultury, objednal si dvojitý čaj s mlékem a prohodil pár konverzačních frází. Získal jsem tak několik důležitých informací o okolí, takže večer do skautské centrály jsem už šel podle plánu města a v batohu mi odpočívala učebnice nepálštiny s CD, několik map místních národních parků a hromádka pohledů. Než jsem ulehl vnutili mi veselící se místní zaměstnanci nějakou lokální kořalkou - byla hnusná a ale spal jsem po ní jako dudek. Jenom dobře - další den bude dlouhý...