Druhý den v Kathmandu jsem se probudil s pronikavým pocitem slizké ulepenosti. Prach a písek z města podpořilo řádné propocení, protože rozpálený pokoj nestihl přes noc příliš vychladnout a moc nepomohlo ani letmé koketování s vodovodním kohoutkem. Mé ranní kroky směřovaly k známé budhistické stupě Swayambhunat. Cesta ubíhala příjemně - nepařilo slunce a šel jsem klidnou částí města. Stupa se nachází na lesnatém kopečku vyčnívajícího z divokého koloběhu města. Začal jsem stoupat po zvláštních nerovných schodech. Okolo už rozkládali Nepálci své skromné stánky, aby vylovili rupie z kapes turistů a mezi nimi dováděly roztomilé opičky mě neznámého druhu. S každým krokem mi přišlo, že se schody zvyšují a narůstá jejich strmost. Ke konci jsem funěl jako kůň. Toho využil strážný v okénku varovně laděným:" Your ticket, sir!" a následně ze mě vytáhl dvě stě rupií bez jakéhokoli lístku. Vzbudilo to ve mě skrblicky vyostřené rozhořčení, což mě Samotného překvapilo a hlavně pokazilo prvotní zážitek z celé stavby. Chvíli mi trvalo, než jsem vychladl a mohl pokojně sledovat osm párů obrovských očí shlížející přes modlitební praporky na údolí Kathmandu. Posadil jsem se do jejich stínu a sledoval zahušťující se směsici stánkařů, turistů a primátů. K mému znepokojení se začala rojit jakási černá hmyzácká havěť, což mi připomnělo strach z malárie, který jsem si před odjezdem pečlivě pěstoval marným sháněním cenově dostupných léků. Uklidnil jsem se až když jsem provedl násilný odchyt jednoho jedince a zjistil, že nevypadá jako ten velký nebezpečný komár z obrázků.
Swaymbhunat stupu jsem záhy opustil a vydal se prozkoumat zbytek pahorku. Narazil jsem na přítulný budhistický chrám. Ihned mě zmerčila jakási stařenka a vyzvala mě, abych si šel zatočit s modlitebními mlýnky. Následoval pokyn k zapálení dvou svíček, sladké pousmání a já odešel. Než jsem stihl zabočit za roh, babička mě dohnala. Směsicí autoritativní a sugestivní gestikulace po mě požadovala peníze. Rezonoval jsem stále ještě v módu "škudlil" a s vnitřním zapřením jsem jí dal padesát rupií, což ji evidentně urazilo, protože je odmítla přijmout. Dostala nakonec stvoku. Až pár minut později mě začal v zátylku tlačit nepříjemný pocit, že buď budu muset být odměřený, nebo se tu rozdám. Zřejmě nejsem stavěn na kompromisní řešení.
Opustil jsem posvátný pahorek a okolo skládky, kterou obstarávaly místní opice jsem došel na stanici autobusu. Nastoupil jsem skoro naslepo, protože po okružní "magistrále" se většinou jezdí stále dokola. Chtěl jsem se dostat do jižního města. Cílem bylo najít podle mapy křesťanský kostel, český konzulát, Patan durbar square a něco k obědu. Sličná Nepálka ve školní uniformě mi poradila kde vystoupit a vyrazil jsem na orientační procházku. Výsledek nebyl nijak povznášející. Najedl jsem se sice levně, ale vypil malé pivo za trojnásobnou cenu oběda. Nepřehlédnutelné hlavní starobylé náměstí mi neuniklo, ale kostel ani konzulát se mi objevit nepodařilo. Značně unavený pochodováním jsem dorazil opět na městský okruh. Než jsem nalezl zastávku, využil mé skleslosti taxikář a tak jsem k městskému pohřebišti uháněl autem. Vyhodil mě přímo před kasou, kde chtěli za vstup 500R. Napotřetí se ve mě vzedmula vlna nesmyslného šetřílkovství. Pokusil jsem se "nenápadně" projít bez placení a pak vyrazil drobnou oklikou v naději, že se ztrátě vyhnu. Nakonec jsem byl donucen smířit se s podporou nepálské ekonomiky a stanul na posvátné půdě chrámu Pashupatinath, na břehu řeky Bagmati. Všude postávalo mnoho krav a užaslých turistů, kteří podporováni místními "Yes, you can take pictures!" zběsile fotili. Zamrazilo mě: z místa, které slouží k poslednímu rozloučení s mrtvými před přenecháním jejich ostatků plamenům, se dělá atrakce. Co naplat, že na posvátná místa zamezuje vstup cedulka s nápisem "Nepali people only!", když všechno sledují jako z tribuny davy čumilů. Vzdálil jsem se trochu, abych mohl vychutnat důstojnost místa po svém a posadil se do stínu na kámen. Objevil mě mladý kluk, který mi nabídl služby průvodce za pár set rupií. Přišel mi sympatický, ale odmítl jsem. Sklesle se usadil vedle mě a rozhovořil se. Netrvalo dlouho a věděl všechno nejen o místní hinduistické symbolice, ale i o jeho rodině a aktuálních problémech nepálského vzdělávání. Zpětně mě dost mrzí, že moje peněženka zůstala zatvrzele uzavřená.
Odpoledne postupovalo a byl čas vyrazit dál. Čekala mě ještě největší stupa - Boudhanatah. Proklestil jsem si cestu mezi žebráky a hromadou opiček, které se značným zájmem publika bojovaly o piškoty a pokračoval proti proudu řeky. Minul jsem několik svatebních veselic, které mi v hromadách odpadků po obou březích toku nepřišli moc veselé, překonal řeku Bagmati po malém mostku, získal vizální kontakt a došel až ke stupě. Konečně klidné a magické místo. Celá stavba je obkroužena na pohled příjemnými domky a působí dojmem nabobtnalé majestátnosti. Usadil jsem se do rohu bílého podstavce celé stavby, sledoval mraky pozvolna míjející lanka s modlitbama a po očku záviděl klid mnichům, opečovávajícím místní zahrádku. Vydržel jsem odpočívat dlouho - nikam se mi nechtělo a o slovo se hlásil vlk. Hrozba tmy mě nakonec zvedla. Sebral jsem zbytky sil, vyhecoval se a do skautské centrály jsem se dotrmácel kolébavou chůzí pěšky. V místní restauraci jsem podlehl vyčerpání, objednal si drahé pivo a k tomu (nikoli záměrně) několik chodů večeře. Dva dny v zaprášeném Kathmandu bylo na první pokus tak akorát...
Swaymbhunat stupu jsem záhy opustil a vydal se prozkoumat zbytek pahorku. Narazil jsem na přítulný budhistický chrám. Ihned mě zmerčila jakási stařenka a vyzvala mě, abych si šel zatočit s modlitebními mlýnky. Následoval pokyn k zapálení dvou svíček, sladké pousmání a já odešel. Než jsem stihl zabočit za roh, babička mě dohnala. Směsicí autoritativní a sugestivní gestikulace po mě požadovala peníze. Rezonoval jsem stále ještě v módu "škudlil" a s vnitřním zapřením jsem jí dal padesát rupií, což ji evidentně urazilo, protože je odmítla přijmout. Dostala nakonec stvoku. Až pár minut později mě začal v zátylku tlačit nepříjemný pocit, že buď budu muset být odměřený, nebo se tu rozdám. Zřejmě nejsem stavěn na kompromisní řešení.
Opustil jsem posvátný pahorek a okolo skládky, kterou obstarávaly místní opice jsem došel na stanici autobusu. Nastoupil jsem skoro naslepo, protože po okružní "magistrále" se většinou jezdí stále dokola. Chtěl jsem se dostat do jižního města. Cílem bylo najít podle mapy křesťanský kostel, český konzulát, Patan durbar square a něco k obědu. Sličná Nepálka ve školní uniformě mi poradila kde vystoupit a vyrazil jsem na orientační procházku. Výsledek nebyl nijak povznášející. Najedl jsem se sice levně, ale vypil malé pivo za trojnásobnou cenu oběda. Nepřehlédnutelné hlavní starobylé náměstí mi neuniklo, ale kostel ani konzulát se mi objevit nepodařilo. Značně unavený pochodováním jsem dorazil opět na městský okruh. Než jsem nalezl zastávku, využil mé skleslosti taxikář a tak jsem k městskému pohřebišti uháněl autem. Vyhodil mě přímo před kasou, kde chtěli za vstup 500R. Napotřetí se ve mě vzedmula vlna nesmyslného šetřílkovství. Pokusil jsem se "nenápadně" projít bez placení a pak vyrazil drobnou oklikou v naději, že se ztrátě vyhnu. Nakonec jsem byl donucen smířit se s podporou nepálské ekonomiky a stanul na posvátné půdě chrámu Pashupatinath, na břehu řeky Bagmati. Všude postávalo mnoho krav a užaslých turistů, kteří podporováni místními "Yes, you can take pictures!" zběsile fotili. Zamrazilo mě: z místa, které slouží k poslednímu rozloučení s mrtvými před přenecháním jejich ostatků plamenům, se dělá atrakce. Co naplat, že na posvátná místa zamezuje vstup cedulka s nápisem "Nepali people only!", když všechno sledují jako z tribuny davy čumilů. Vzdálil jsem se trochu, abych mohl vychutnat důstojnost místa po svém a posadil se do stínu na kámen. Objevil mě mladý kluk, který mi nabídl služby průvodce za pár set rupií. Přišel mi sympatický, ale odmítl jsem. Sklesle se usadil vedle mě a rozhovořil se. Netrvalo dlouho a věděl všechno nejen o místní hinduistické symbolice, ale i o jeho rodině a aktuálních problémech nepálského vzdělávání. Zpětně mě dost mrzí, že moje peněženka zůstala zatvrzele uzavřená.
Odpoledne postupovalo a byl čas vyrazit dál. Čekala mě ještě největší stupa - Boudhanatah. Proklestil jsem si cestu mezi žebráky a hromadou opiček, které se značným zájmem publika bojovaly o piškoty a pokračoval proti proudu řeky. Minul jsem několik svatebních veselic, které mi v hromadách odpadků po obou březích toku nepřišli moc veselé, překonal řeku Bagmati po malém mostku, získal vizální kontakt a došel až ke stupě. Konečně klidné a magické místo. Celá stavba je obkroužena na pohled příjemnými domky a působí dojmem nabobtnalé majestátnosti. Usadil jsem se do rohu bílého podstavce celé stavby, sledoval mraky pozvolna míjející lanka s modlitbama a po očku záviděl klid mnichům, opečovávajícím místní zahrádku. Vydržel jsem odpočívat dlouho - nikam se mi nechtělo a o slovo se hlásil vlk. Hrozba tmy mě nakonec zvedla. Sebral jsem zbytky sil, vyhecoval se a do skautské centrály jsem se dotrmácel kolébavou chůzí pěšky. V místní restauraci jsem podlehl vyčerpání, objednal si drahé pivo a k tomu (nikoli záměrně) několik chodů večeře. Dva dny v zaprášeném Kathmandu bylo na první pokus tak akorát...
Žádné komentáře:
Okomentovat