Langtang II. - Gyalmo a Radka

Druhý den výstup do údolí Langtang ještě pár hodin pokračoval strašidelným lesem, když se konečně údolí rozvalilo do baculatosti. Les zmizel a nám se postupně objevovaly výhledy na okolní horské velikány. Přibylo pasteveckých domků a sem tam na nás mezi keři pomrkávaly jaci a další náhorní skotové. Cesta stoupala jen pozvolna a tak zbývalo více sil na kochání. V malém čajovém domku jsme se posilnili černým čajem a v následujícím ochutnali místní jačí jogurt. Opět jsem se dost rozčílil, protože po mě chtěl za jogurt dvojnásobnou cenu než po Nepálcích. Zeptal jsem se přísně, kolik platili mí kamarádi a nekompromisně zaplatil stejně.

Tohle je věc, na kterou si asi skutečně nezvyknu. Je to trochu paradoxní. Chápu, že moje možnosti jsou oproti nepálským nesrovnatelné, ale stejně mě zvyšování cen pro cizince dokáže zvednout ze židle. Kde leží ta správná rovnost? Máme platit víc, protože víc vyděláváme? Nebo mají Nepálci platit méně, protože jsou chudší? A nebo by ceny měly platit pro všechny stejně?

Zamyšleně jsem rozvažoval nad nespravedlností světa, takže jsem si málem nevšiml nádherných modlitebních mlýnků v kamenné stavbě poháněných vodou z malého potoka. Tohle už skutečně zavánělo Tibetem - taky nás od něj dělil "pouze jeden" himalájský hřeben. V dalším "hotelu" začali moji hladoví nepálští přátelé smlouvat cenu za oběd, blížila se totiž dvanáctá a to je na místní poměry už na pováženou. Navíc jsme vystoupali do 3400 m, což spolklo dost energie. Objednal jsem si špenátové MO MO, moje oblíbené plněné taštičky a nechal se na zápraží rozehřívat sluncem. Teplota se pohybovala na okraji chladu a silné sluneční paprsky příjemně prohřívaly unavené svaly. "Čau!", ozvalo se kousek přede mnou. Usmívala se na mě vysoká zrzavá holka vlídné tváře. Nevypadala, že by tu byla na treku: oblečená byla po nepálsku a tak nějak přirozeně zapadala do koloritu okolních stavení. Když překvapení pominulo, dali jsme se do hovoru a  mě bylo příjemné opět mluvit rodným jazykem - ještě, že jsem měl Gemmu, neklamné znamení českého výletníka.

Radka strávila v Nepálu už několik let a zde v údolí Langtang bydlí u své nepálské "sestry", které sem občas jezdí pomáhat s chodem malého skromného ubytování. Není překvapující, že jsem skončil jsem uvnitř malé kamenné místnosti, popíjel slaný tibetský čaj s jačím máslem a obědval výtečné MO MO.  Při bližším prozkoumání kuchyňky stavení mě trknul do očí obrovský plynový sporák s troubou. Ihned mě napadla otázka, jak ho sem přitáhli. Odpověď byla jednoduchá: vynesl ho šerpa na zádech, i když to bylo s příplatkem (celkem 2000 rupií), protože vážil 70 kg. Protože housky a cookies z něj chutnaly výtečně, bylo rozhodnuto. Dal jsem třem nepálským inženýrům vale a zůstal v hotelu Panorama. Seznámil jsem se tak i s Gyalmo, šestadvacetiletou dámou, která se snaží celý hotýlek obhospodařovat. Protože několik měsíců strávila u Radky v Praze, ovládala i základní české fráze - samozřejmě s patřičnou nepálskou ostrostí. Navíc mluvila i obstojně anglicky.

Odpoledne jsem se vydal do asi dvacet minut vzdálené vesničky pod skálou, najít zde starý budhistický klášter. Kamenná obydlí s dřevěnými střechami vypadala jako z pohádky a okolo se zelenalo několik skromných políček. Klášter jsem našel zamčený, ale když jsem se chvilku pídil po okolních staveních, bylo mi otevřeno. Uvnitř vrzala stará prkna a panovalo tajemné příšeří. Když jsem se trochu rozkoukal, padl na mě pocit pokorné úcty. Malby na dřevěných stěnách hýřily barvami a když paní klíčnice rozsvítila svíčky, sedl jsem si na prdel. Genius loci tohohle místa přetékal oknem. Připadal jsem si jak v časovém trezoru, který byl dnes otevřen jen pro mě - bubínky, misky, Buddhovi sošky a nádherné modlitební mlýnky tancovaly v mihotajícím se světle. Seděl jsem dlouho, velmi dlouho, ven se mi vůbec nechtělo...

Kousek za klášterem jsem objevil malý náhon a na něm dva vodou poháněné mlýnky. Ani jeden se netočil.. Ihned se přihlásila o slovo má vášeň k vodním hrátkám a začal jsem opravovat přívod, aby se voda neztrácela. Asi po hodině utěsňovací práce se korytem proháněla průzračná horská energie a nadšeně roztáčela budhistické modlitby. V euforii z úspěchu jsem se pokusil vylézt k modlitebním vlajkám třepotajícím se kousek nad vesnicí. Ovšem vzdálenost dokáže snadno klamat a tak jsem svůj pokus vzdal v půlce, sedl si na kámen a blaženě pozoroval údolí Langtangu. Cestou nazpět jsem zkoušel s místními kameníky rozlamovat skálu, ale moc mi to nešlo. Chlapi měli evidentně vymakaný grif a pod jejich údery se balvany rozskakovaly strachem sami. Ufuněný jsem se vrátil do hotelu a využil improvizovanou kýblovou sprchu. To jsem netušil, že se pořádně zapotím.

Navečer mě Gyalmo poprosila, jestli bych jim nepomohl přitáhnout nějaké dřevo. Kývnul jsem a ihned dostal nůši s popruhem na hlavu. Vyrazili jsem z kopce trnitým porostem Nedaleko od nás si to mezi keři profrčel Leopard, načež dámy začaly skandovat zaháněcí pokřik, který mě vyděsil víc než dravá šelma. Nedivím se, že už jsme ji pak neviděli. Dřevo jsme naložili až dole u řeky a cesta zpátky s nasekanými poleny trvala celou věčnost. Když jsem dofuněl za šera do cíle, věděl jsem definitivně, že šerpa ze mě nebude. Starší dámy přinesly dvakrát víc dřeva než já a na rozdíl ode mě, mohli večer bezbolestně hýbat krkem. Pošramocené ego jsem si po večeři zpravil tabulkou poctivé čokolády a ošetřením zraněného prstu jednoho z vesničanů. Noc se ukázala jako příjemně chladivá a spánek při pomyšlení na zítřejší celodenní dřevotryznu přispěchal na pomoc takřka okamžitě.