Langtang I. - Směr Himaláje

Konečně nastal čas přestat na střechu světa jen pokukovat a podívat se jí na zoubek opravdu zblízka. Zabalil jsem si poměrně těžký batoh, protože moje skautská přirozenost mi bránila něco důležitého nechat na Kakani. Jistota je jistota. Ranní autobus z neznámého důvodu nejel a tak cesta začala hodinovou procházkou do vesnice jménem Kaule, kde je hlavní silnice se slušným provozem. Za chvíli se objevil tranzit přeplněný lidmi. Hodil jsem batoh na střechu a těžkopádně jsem se nacpal mezi vesměs drobné cestující. Klesání z dvou tisíc metrů do šesti set překypovalo zatáčkami a řidič je s uspokojením řezal. Starší paní přede mnou se udělalo zanedlouho nevolno a ulevovala si z okýnka. V Trisuli jsem vystupoval s velkou radostí - její osud mě minul jen o vlásek. Značný výškový pokles se projevil teplotně - v údolí se do mě dalo neskutečné vedro, proti kterému jsem bojoval několika studenými Colami.

Autobus do mé cílové stanice Syapru besi dorazil během půl hodiny, ale vyhlásil přestávku na oběd. Během jídla jsem se seznámil s dalšími turisty mířící stejným směrem. Dva Mexičané, německý pár, usměvavá plachá Korejka, banda Australanek a přináležející skupina průvodců. Znejistěl jsem, jestli bych si neměl taky nějakého opatřit, ale myšlenku jsem zahnal zdravým sebevědomým. Koneckonců oni jdou v nejhorším stejným směrem. Najedli jsme se do sytosti dhal-batu a vyrazili opět nabrat výšku. Ze střechy autobusu jsem si připadal jako král silnic, i když trůn na nerovných cestách Nepálu byl poněkud vratký. O mou halavu navíc usilovaly mohutné větve stromů a hromady drátů rozvodné sítě ve vesnicích. Cestou se hrála podivná hra s místní policí. Před každou kontrolou se slezlo ze střechy, autobus projel okolo policistů a za zatáčkou "nenápadná" pěší skupina naskákala zpátky na hřbet plechového oře. Na jedné takové kontrole zlomil řidič při odjezdu bambusovou závoru, což vzbudilo silnou policejní nevoli. Asi hodinu se dohadoval s místními oficíry a nakonec zaplatil 600 rupií. Následně se v autobuse nechal slyšet, že si to vybere na turistech, jak mi s úsměvem přeložil jeden z průvodců. Zbytek cesty jsem už prospal v uličce na pytli s rýží a do ucha mi roztomile štěbetala kuřátka, úhledně nacpaná v několika papírových krabicích. Vystoupit jsme musel akorát při vjezdu do národního parku Langtang, kde si místní úředník nechal za propustku řádně zaplatit.

Podniky v Syapru besi už měli po sezónně, což se příjemně projevilo na ceně ubytování (150 rupií za pokoj). S jídlem to  ale bylo horší, ceny šplhaly na dvoj až trojnásobek běžné sazby a navíc to chuťově nestálo za moc. Večer ale zachránila hotelová televize, která chrlila jednu povedenou indickou telenovelu za druhou. Lidé se v ní marně pokoušeli o přesvědčivé ztvárnění emocí a celý koktejl podbarvovala dynamická hudba připomínající skladby z Pána prstenů. Postel vypadala mnohem přesvědčivěji. Byla ustlaná a především čistá, což jsem uvítal s vděkem a pohroužil se do hlubokého spánku.

Stoupání z hotelového městečka (1600 m.) druhý den začalo pozvolna. Okolo rostly kaktusy, borovice a především obrovské kvantum známé a významné léčivé květiny. Připadal jsem si jako hašišový mág, když jsem procházel okolo vzrostlých, typicky tvarovaných listů marihuany. Na prvním rozcestí jsem trochu zaváhal, ale naštěstí jsem narazil skupinku Nepálců přibližně mého věku - inženýrů zaměstnaných v místním mobilním operátoru N-cell, jak jsem se později dozvěděl. Vypadali, že se vyznají a ukázali se jako veselá kopa. S přibýváním výškových metrů se údolí zužovalo a stoupání zostřovalo. Vstoupili jsme do pásu listnaté džungle a vyhlížely Pandu červenou. Žádnou jsme ale nepotkali, svoje bambusové výhonky si ohryzávala pěkně v soukromí. Naší pozornosti ale neutekly divoké včely, visící pod převisem na protějším svahu hned v několika rojích. Ihned jsem si vzpomněl na dokument o lovcích medu, kteří balancují na laně pod skálou obklopeni rojem bodajících včel a snaží se ukrást sladké plástve. Míjeli jsme odpočívající skupinky šerpů a z okraje údolí na nás sem tam vykoukla hora s nepatrnými zbytky sněhu na vrcholu. Některá boční údolí byla vyšperkována vysokými vodopády, jiná byla výhrůžně zbrázděna obrovskými sesuvy půdy a kamení. Obrovské balvany z těchto sesuvů trůnily uprostřed řeky a vytvářely divoké peřeje. Les i strmé srázy zatím bránily vidět víc. Odpoledne se údolí začalo malinko otevírat a znenadání se před námi vyhoupla obrovská hora Langtang (7200m) omamně zářící v naklánějícím se slunci. Skrze strašidelné, mechem obrostlé větve mohutných stromů prosvítala bílá čepice a mávala nám na pozdrav. Mel jsem chuť se rozběhnout a vyšplhat až vrchol, zdál se být na dosah ruky. Nakonec jsem byl rád, že jsem se večer doplahočil do výšky 2700 m, snědl kopec rýže s kari bramborem a usnul jako dudek.