Sbohem a díky za všechny ryby

Děkuji všem čtenářům za přízeň na blogu. Odlétám do Indie na dva měsíce do hor na meditace v zenovém centru Bodhizendo, takže další příspěvek můžete očekávat až po návratu do Čech na konci srpna.
Krásné léto!

V.

Monzun

Jednoho prašného a horkého dne přivalily podivné mraky, začalo pršet a Nepál se začal před očima měnit k nepoznání... Když jsem si před odjezdem četl o monzunem, očěkával jsem, že to bude to nejhorší období, které mě tu potká. Ovšem příroda mě rychle vyvedla z omylu. Ochladilo na příjemnou teplotu a ostré slunce je většinu dne cloněno spásnými mraky, takže se necítíte v poledním čase jako kuře na grilu.

Je pravda, že občas prší dost dlouho, ale mám déšť rád. A když přestane, dějí se věci... Po dvoudenních deštích jsem ráno vykoukl z okna a oslnila mě něhorázná zelená barva naostřená slunkem. V údolí se válely roztrhané mraky a vyčištěným vzduchem prosvítaly pozdravy nádherně modrého nebe. Po prašném období si připadáte jako v novém světě. Když je déšť obzvlášť silný, hořím netrpělivostí, jestli se vyprší dost na to, aby se mraky rozhrnuly jako opona v divadle. Pak mě skrze rozervaná patra chomáčků oblaků důstojně zdraví mocní velikáni. Zrovna před několika dny se otevřelo takové himalájské okénko při západu slunce. Obloha se na západní straně vyčistila, červánky zalily kopce krvavým přílivem a slunce zapadalo kousek od špičaté čepice hory Manaslu, která se uráčila vystrčit nos z šedobílých mraků. Na znamení pomíjivosti ale nebe opět zakryje svou tvář, aby darovalo zemi v mocné přepršce další vláhu.

Kromě rostlin a jejich nádherných květů se probouzí i méně příjemná část přírody. Komáři vyhlásili první svatby a z několika kusů, které jsem občas vyobcoval z místnosti se staly početné davy. Při pohybu v porostu si člověk občas připadá jako v hororu - to že se někde objeví nehorázně velký a barevný brouk je ještě docela příjemné, ale vidět v akci macaté pijavice jo neuvěřitelná podívaná. Pohybují se píďalkovitým pohybem - ovšem s tělem dlouhým skoro deset centimetrů ukrutně rychle a na vhodném místě se přisají svými slizkými držadly na okraj listu. Lačně natahují krk do okolí, zda nenarazí na nějaké teplokrevné krmivo. Jak se jich dotknete, neváhají. Myslel jsem, že na ně vyzraji dlouhými kalhoty a pohorami. Ale když jsem se večer odstrojil vyděsili mě dva obrovské krvavé fleky. Na rozdíl od komárů pijavice krví nešetří. Nažerou se, odpadnou a ránu nechají lajdácky otevřenou. Některé hodně odvážné mrchy na vás občas spadnou ze stromů, takže cesta do vláhou zaplavených lesů se stává ihned o něco dobrodružnější.

Nepříjemné je v deštivém období cestovat. Prašné, ale sjízdné cesty se začnou měnit v ringy bahenních zápasů, kde spolu soupeří auta, motorky, autobusy, lidé, i zvířata. Vítěz sice projede první, ale bahno nemilosrdně pokryje i poražené. Na některých místech hrozí sesuvy půdy, kterou na prudkých svazích zpevňuje jen málo stromů a voda umí divoké věci. Pokaždé, když takové místo míjím, vzpomenu si na kus utrženého kopce nedalek vesnice Tar, který jsme viděli v autobusu. Majestátné hoře z jedné strany voda vyrvala zaživa kus těla a surově odhodila do obydleného údolí. Některé ulice v Kathmandu se změní v obrovské louže, takže jízda na kole dostane novou slalomovou dimenzi.

Ale i přes to, i když jsem to nečekal, si mě monzunové období získalo na svou stranu. Díky za to.

Škola - základ života

Když jsme ráno vyráželi v československé sestavě Petér, Edita a já z Kathmandu, byl jsem plný očekávání, co nového přinese poctivý nepálský venkov a hořel nedočkavostí. Do zapadlých vsí to ovšem s dopravou není žádný fofr. Po čtyřech hodinách cesty po normální silnici (to už byl autobus až po střechu naložen vším možným) jsme definitivně opustili pevnou půdu pod kolama a oddali se natřásání na prašných cestách vlnících se po příkrých srázech nepálské krajiny. Střecha autobusu byla vystlaná pytli s příjemným měkkým obsahem na kterém se parádně leželo - jako v bavlnce. Cestování na hřbetě autobusu jsme s Petérem dovedli k dokonalosti. Nepálský mobil vyřvával spolu s námi pecky od Kryla a autobus se sem tam přidával vytrubováním svých melodií, které se rozléhaly po místních borových lánech. Brzy jsme se všechny sledy tónů naučili parodovat a s mocným halekáním je papouškovali při průjezdech vesnicemi. Místní kluci z nás byli nadšeni a my svým fanouškům místo autogramů házeli ze střechy laciné bonbony. Později jsem vypátral, že na troubení existuje speciální indické programovatelné zařízení, které variace klaksonů generuje. Autobusy se tak umí radovat, smutnět, nebo se i pořádně naštvat. Stačí jen zmáčknout správné tlačítko.


Do cíle jsem se dokodrcali až nedlouho před setměním. České doktory ve vesnici  Rachbas jsme uvítali zpěvem známého slovenského songu "Ej gurale!", což sklidilo náležitý úspěch. Rachbaská nemocnice je umístěna poněkud zvláštně: asi o hodinu blíž ke Kathmandu stojí o něco větší a vybavenější japonská klinika, ale dalších sto kilometrů pak o žádné pořádné zdravotní zařízení nezavadíte. Nemocnice navíc není financována státem, takže počet klientů je mizivý. Místní raději chodí za lidovými léčiteli, kteří vyjdou mnohem levněji. Kromě několika nepálských doktorů pracují v jednopodlažní kamenné budově i tři čeští lékaři - dobrovolníci. Jeden z nich, Honza, přiletěl i se svoji ženou a třemi dětmi (3, 5 a 10 let) - to už jse slušná je výzva. Nevím, zda bych na to měl trpělivost. Večer se konala velká česká veselice s kytarou (ta mi opravdu hodně chyběla) a zuřivým zpěvem. Noc jsme přečkali sice uvnitř domu, ale kvůli mračnům komárů jsme v místnosti postavil stan jako provizorní moskytiéru (během noci posloužil i jako výkonná napařovací hala).


Druhý den jsme obhlédli nemocnici a odpoledne vyrazili na kopání k vodopádu, kde se k nám přidali místní děcka - v sobotu do školy nemusí. Osvěžení přišlo vhod a děti měli velkou radost z nafukovacího balónu.  Navečer jsme přešli přes údolí do protější osady Tar. Vesnice byla jako z pohádky - krásné okrové kamenné domy s doškovými střechami zdobila sušená kukuřice, sem tam rostly dozrávající banány, plody pomela či manga a u každého stavení se poslušně pásli buvoli a kozy. Odpadky jsem žádné neviděl, zřejmě se sem moc plastů nedostane. Ubytováni jsme byli přímo v domě ředitele školy. Největší stavba ve vesnici byla sice mohutná, ale uvnitř to vypadalo velmi prostě: otevřené ohniště, jednoduché postele, hliněná podlaha a nová barevná televize se satelitem. Elektřina sem byla zavedena teprve před několika lety, místní si ještě zvykají na život proměňující novinku. Paní domu nám nachystala jednoduchou, ale chutnou večeři (rýži s bramborem), kterou jsme s povděkem zpracovali.


Ráno jsme vyrazili do školy velmi brzy, protože výuka začíná od šesti. Pan ředitel nasadil nekřesťanskou hodinu aby se vyučování vyhnulo nejhoršímu odpolednímu vedru. Cesta za vzděláním nám trvala dvacet minut - škola se nachází v sedýlku nad vesnicí na úpatí třítisícového kopce. Výuka už probíhala, tak jsme se rychle seznámili ve sborovně s pár učiteli a šli na věc. Čekala nás hodina v druhé třídě (asi sedmileté děti) - angličtina. Torzo třídy sedělo jen pod plechovou střechou na jednoduchých lavicích. Asi dnes bylo víc práce na poli, než obvykle - chyběla polovina třídy. Peter vytáhl tabuli s anglickou abecedou a suše mi oznímil, že ji stále ještě neumí. Některé děti opakovali písmenka po učiteli, jiné seděli jako pecky nic neříkali a tvářili se že neví která bije. Jedno dítě se rozplakalo. "Běž pro flétničku", oznámil mi Petér, "aspoň jim zahrajeme." Poslechl jsem, ale nezdálo se, že by řecká stupnice působila jejich pentatonickým uším příliš rozkoše a ani jako didaktická metoda se příliš neosvědčila. Opakování písmenek s hudbou mi přišlo spíš jak cirkusová atrakce. Po čtvrt hodině představení skončilo a zabalili jsme fidlátka. Začátky a konce hodin jsou tady opravdu jen orientační, končí se, jak učitel uzná za vhodné.


Když jsem si pořádně prohlédl zázemí školy, došlo mi, že materiální základna je dosti úsporná. Musí si tu vystačit s učebnicemi a s nekvalitními látkovými schématy s různou tématikou. Když jsem během dne uviděl i další hodiny, pochopil jsem, že cesta k opravdovému vzdělání bude v Nepále dlouhá a trnitá. Ptal jsem se Petéra, zda zkoušel nějaké alternativní metody, než prosté opakování. Pokoušel se, ale ukázalo se, že kulturní odlišnost a jazyková bariéra neumožňuje vysvětlit ani jednoduché hry, natož zkoušet nějaké složitější operace. Prosté biflování je vlastně jedinou možností. A ani na vyšším stupni se situace, co jsem viděl, moc nemění. Učitel přečte učebnici, případně se na něco zeptá z minula. Jakmile jsem si uvědomil zoufalost situace, měl jsem chuť buď utéct, nebo to celé a z gruntu překopat. Prozatím zvítězila první možnost, ale v hlavě mi zůstala vtíravá myšlenka, že nějak to přece jít musí... Učení jsem s pocitem kyselé nadbytečnosti přenechal Petérovi a druhý den jsem s Editou odcestoval do dalších vesnic, abych jí pomohl připravit materiál nepálské verze adopce dětí na dálku. Tentokrát snad budu platnější...

Pasové hry

Asi každý zná někdy ten svíravý pocit, když se mu podaří ztratit něco velmi důležitého. Když jsem po návratu z Langtangu zjistil, že pas nemám, celý večer jsem byl nervózní a nemohl jsem pořádně usnout. Druhý den ráno jsem osedlal svého indického ocelového oře a vypravil se štěstí naproti - co když si pas leží jen tak v trávě nedaleko Kakani. Neležel. Za to já jsem si ustlal v pangejtu velmi záhy, protože jsem si zapomněl skontrolovat brzdy. Ve vesnici Kaule, která leží v sedle na odbočce k nám, už byly silnice zatarasené dřevem a kamením - stávka stále ještě pokračovala, ale cyklista se naštěstí mezi vozidla nepočítá. Nechal jsem si dofouknout kola a zastavil se na místní maličkaté policejní stanici. Angličtina z jejich strany nevyhovovala potřebám rozumné komunikace, tak jsem rychle splašil tlumočníka mezi stávkařema. O pase ale nikdo nic nevěděl.

Původní plán byl počkat si na bílý pick-up, který mě přivezl z hor, až se dnes večer po stávce bude vracet do Tibetu. Ale jak se ukázalo, řidič byl nezmar a vrátil se prý už předchozí den v noci.Posmutnělý jsem zavovolal na český konzulát, kde mi milý pán anglicky vysvětlil, že dnes je stávka, ale že na čaj ať se zastavím, o situaci si můžeme popovídat (to je ale všechno co pro vás může český honorární konzulát ve věcech získání cestovních dokladů udělat). Už jsem se chtěl spustit sjezdem do Kathmandu, když jsem si uvědomil, že nemám kopie pasu ani víza. Nabručeně jsem svého Atlase vytlačil zpátky na Kakani. Alespoň to bude delší sjezd... Dolů to po prázdné silnici frčelo samo až do hlavního města. Autobus stejnou cestu ujede za půl druhé hodiny, můj Super Gold Line to zvládl za hodinku. Rozklepané ruce si pod kopcem zhluboka oddychly, protože udržet indický brzdový systém v chodu vyžadovalo maximální fyzický i psychický výkon (v hlavě mi během prudkých pasáží vyskakovala rouhavá myšlenka, zda jsem si opravdu neměl koupit nějaké rozumné horské kolo).

Český honorární konzulát sídlí v nové extravagantní kanceláři v prosklené budově společnosti Yamaha, kterou vášnivý designér pojal trochu jako bludiště. Alespoň jsem se necítil tolik ztracený. Bílé plastové stěny zaváněly sterilitou, ve vzduchu visela pachuť nudného paběrkování a klimatizace skoro až nepříjemně chladila. Obklopila mě skepse. Sekretářka mě uvedla do kanceláře vedoucího konzulátu. Starší prošedivělý muž se naštěstí brzy ukázal nejen jako velmi inteligentní muž, ale také jako člověk s mnoha konexemi. Když jsem mu vyložil můj příběh, objednal u sekretářky tři čaje a zavolal kamsi telefonem. Za chvíli vstoupil do místnosti mohutný chlap, superintendant policie v důchodu. Vyložil jsem historku ještě jednou. Vysloužilý policista pak zahájil velkou pátrací akci. Obvolal všechny strážnice, které jsme po cestě z Langtangu minuly, získal číslo auta, které jsme stopli a pak prohlásil, že mám dva dny počkat, jestli se pas nenajde. S příjemnými pocity, že se něco děje, jsem po prázdných silnicích Kathmandu vyrazil na barbeque party, kam jsem byl pozván Luckou, českou dobrovolnicí v Kathmandu, abych si trochu vyhodil z kopýtka.

Za dva dny volali našemu kuchaři Krishnovi z konzulátu. Pas je prý na světě. Našel jej jakýsi Tibeťan, ale očekává za něj nějaké nálezné. Navíc nemluví vůbec anglicky. Domluvili jsme se s Krishnou, že mu zavolá a nabídne mu za pas 2000 rupií. Nevěděl jsem, o čem se spolu během telefonátu bavili, ale Krishna u hovoru rychle ztrácel barvu. Tibeťan si asi myslel, že nalezl zlatou žílu a požadoval za pas 20000 rupií (pro srovnání - Krishnamá plat 11 000 rupií za měsíc). Následoval hovor zpátky na konzulát. Konzul souhlasil, že to je absurdní částka a já jsem váhal jak dál. Vzhledem k tomu, že jsme měli kontakt, mohl jsem požádat polici, aby zakročili, ale na druhou stranu bych mu zase nějaké rozumné peníze rád věnoval. Domluvili jsme se, že budeme lehce blafovat. Když Tibeťan přišel další den na konzulát, bylo mu sděleno, že nedostane nic, protože chce víc než je cena nového pasu. Dost se vztekal, ale nezbylo mu než snížit částku na polovinu. To mi ale pořád přišlo hodně. Následoval pohovor s policistou, který mu vysvětlil, že pas je majetkem českého státu a nikoli můj, tudíž celá záležitost by se měla řešit úplně jinou cestou. Tlak zapůsobil, nálezce slevil na 6000 rupií. To už bylo rozumné. Nakonec dostal pět tisíc a fialová knížka se zvířátky se opět vrátila správnému majiteli.

Langtang III. - Dřevo a šťastný návrat

Ranní horské paprsky příjemně rozehřívaly po studené noci ztuhlé údy. Gemma odpočívala přede dveřmi kamenného stavení v neblahé předtuše, že na svá stará kolena si ještě pořádně zamaká. Moje myšlenky poklidně poskakovaly po hřebenech okolních hor. Noční přeháňka pocukrovala údolí novou polevou sněhových vloček, které spořádaně ustupovaly před postupujícím žárem letního slunce. Z poklidného rozjímání nás vyrušila Gyalmo, která připravila k snídani palačinky. Posilnění přišlo k duhu, stejně jako nekompromisně sladká dávka mléčného čaje.

Dolů k řece jsme sestupovali v sestavě jeden Evropan v novozelándské bavlně s ruksakem a tři nepálské ženy v barevných sukních a klubkem provazů. Naplňoval mě hřejivý pocit, že tentokrát mých 90 kilo předvede co je v jeho silách. Usedli jsem na břeh řeky a čekali. Z hustého lesa na druhé straně údolí pronikaly přes lomoz vody mocné údery sekery. Trvalo to dlouho, než se z křoví vynořila skupina mužů s poleny úhledně vyskládanými na hřbetech. Následoval vzdušný transport dřeva na druhou stranu řeky: polena létala vzduchem a skládala se do chaotické hromádky mezi kameny. Po provaze pak putoval na druhou stranu vydatný oběd a velký kanystr s chanem, místním rýžovým pivem. Konečně nastala naše chvíle. Gemma sténala pod náporem dřeva, které jsem do ní pod tlakem pěchoval. Najednou se 75 litrů zdálo prťavých. Naložil jsem co šlo po křovinaté pěšince jsem se začal drápat do kopce. Každý krok mě vyváděl z rovnováhy, potácel jsem se jako opilý. Cesta nahoru zabrala skoro hodinu lopotivé dřiny s několika nezbytnými pauzami. Náklad jsem s úlevou vyvrhl za velké křoví před hlavní cestou k vesnici. Moje egocentrická radost, že jsem dorazil jako první se záhy změnila v pokorný obdiv: s vyčerpaným zafuněním složila svoji hromadu již notně vrásčitá nepálská dáma v ťapkách. Obrovská halda dřeva na které jsem pyšně odpočíval se mi zmenšila před očima. Skoro se mi nechtělo věřit, že nejsem svědkem nějakého starého tibetského kouzla. Nepálka se na mě zazubila prořídlým chrupem a usedla před svoji, skoro dvojnásobnou haldu dřeva.  S gustem vytáhla láhev s chanem.a naráz půlku vypila. Zbytek jsem dopil já.

Celkem jsme donesli čtyři várky dřeva, spotřebovali osm litrů místního moku, snědli hromadu tibetského chleba a moji poslední evropskou čokoládu, bez které bych čtvrté kolo asi nezvládl. Jak jsme tak polena skládali, pořád mi nešlo do hlavy, proč dřevo tak pečlivě schováváme. Vysvětlení mi vyrazilo dech. Nepálská vláda s vyhlášením národního parku Langtang omezila těžbu dřeva pro vesničany na dva měsíce v roce a aby toho nebylo málo, pravidla neumožňují rozšiřování stávajících políček. Zdá se, že místní obyvatelé se do bohatství národního parku nezapočítávají...

Následující den jsme vyrazili s Radkou do poslední vesnice v údolí jménem Kanjin Gumba. Pozvolné stoupání lemovaly řady modlitebních desek a sem tam malá stupa. Údolí se začalo plně otevírat a vynořovaly se nádherné výhledy na okolní velikány. Modlitební mlýnky klidně kroužily na každém větším prameni a některé na tak nádherných místech, že by se člověk nejraději točil místo nich a kochal by se krajinou. Samotná vesnice Kanjin Gumba byla velkým zklamáním - místo je sice moc hezké, ale jedná se spíš o hotelové "městečko" (napočítal jsem asi dvacet hotýlků). Nejvíce mě nadchl stranou stojící klášter (bohužel zavřený) a především stará babička, která dožívala v malém příbytku pod velkým kamenem vedle malého pramínku. Navštívili jsme také místní jačí sýrovou farmu a měli tu čest vidět první a zatím jediný sýr této sezóny jak si rozkošnicky užívá dozrávání ve slaném nálevu.

Týden v údolí Langtang příjemně utekl a my jsme sestupovali po stejné cestě zpátky. Podařilo se nám do civilizace dorazit ještě tentýž den a ubytovali jsme se v malém, ale útulném hotelu v Sapru Besi. Odjezd autobusu druhý den ale komplikovala stávka. To mě už tak nepřekvapilo, ale podivil jsem se nad informací, že konec "bandy" není zatím stanoven. Ke slovu tak přišel slovutný Kindl a během celodenního čekání, jestli přeci jen nevyjedou, padlo další parádní sci-fi od Asimova. Autobusy se ale nepohnuly i následující ráno. Pro neposedné nastal čas vyrazit pěšky. Svoje odhodlání jsem naštěstí sdílel s ošlehaným kanadským horalem a tak jsme se vydali na cestu společně. Na silnici bylo dokonale mrtvo. V náhorním městečku Dhunche jsme do sebe nacpali smažené nudle a obcházeli všechny náklaďáky, zda někdo nepojede naším směrem. Stále nic. Až odpoledne se na nás usmálo štěstí. Objevil se bílý pick-up přeplněný pasažéry. S radostí jsme se vmáčkly do polohy skrčence na korbu a plnými doušky hltali prašné rodeo. Asi za dvě hodiny jsme dokodrcali do vsi, kde vystoupila většina místních a řidič oznámil, že pokračuje až do Kathmandu. To už nám Fortuna nadělila hodně. A když jsem vystupoval před Kakani, řidič oproti místnímu zvyku odmítl peníze za dopravu. V euforii z návratu bez ztráty rupií jsem ihned zmanipuloval opodál stojícího motorkáře a zaplatil si výtah až k nám na kopec. Nakonec se ukázalo, že to úplně zadarmo nebylo: v kapse od kalhot chyběla fialová knížečka se zvířátky č. 45468590 s nápisem cestovní pas.