Langtang III. - Dřevo a šťastný návrat

Ranní horské paprsky příjemně rozehřívaly po studené noci ztuhlé údy. Gemma odpočívala přede dveřmi kamenného stavení v neblahé předtuše, že na svá stará kolena si ještě pořádně zamaká. Moje myšlenky poklidně poskakovaly po hřebenech okolních hor. Noční přeháňka pocukrovala údolí novou polevou sněhových vloček, které spořádaně ustupovaly před postupujícím žárem letního slunce. Z poklidného rozjímání nás vyrušila Gyalmo, která připravila k snídani palačinky. Posilnění přišlo k duhu, stejně jako nekompromisně sladká dávka mléčného čaje.

Dolů k řece jsme sestupovali v sestavě jeden Evropan v novozelándské bavlně s ruksakem a tři nepálské ženy v barevných sukních a klubkem provazů. Naplňoval mě hřejivý pocit, že tentokrát mých 90 kilo předvede co je v jeho silách. Usedli jsem na břeh řeky a čekali. Z hustého lesa na druhé straně údolí pronikaly přes lomoz vody mocné údery sekery. Trvalo to dlouho, než se z křoví vynořila skupina mužů s poleny úhledně vyskládanými na hřbetech. Následoval vzdušný transport dřeva na druhou stranu řeky: polena létala vzduchem a skládala se do chaotické hromádky mezi kameny. Po provaze pak putoval na druhou stranu vydatný oběd a velký kanystr s chanem, místním rýžovým pivem. Konečně nastala naše chvíle. Gemma sténala pod náporem dřeva, které jsem do ní pod tlakem pěchoval. Najednou se 75 litrů zdálo prťavých. Naložil jsem co šlo po křovinaté pěšince jsem se začal drápat do kopce. Každý krok mě vyváděl z rovnováhy, potácel jsem se jako opilý. Cesta nahoru zabrala skoro hodinu lopotivé dřiny s několika nezbytnými pauzami. Náklad jsem s úlevou vyvrhl za velké křoví před hlavní cestou k vesnici. Moje egocentrická radost, že jsem dorazil jako první se záhy změnila v pokorný obdiv: s vyčerpaným zafuněním složila svoji hromadu již notně vrásčitá nepálská dáma v ťapkách. Obrovská halda dřeva na které jsem pyšně odpočíval se mi zmenšila před očima. Skoro se mi nechtělo věřit, že nejsem svědkem nějakého starého tibetského kouzla. Nepálka se na mě zazubila prořídlým chrupem a usedla před svoji, skoro dvojnásobnou haldu dřeva.  S gustem vytáhla láhev s chanem.a naráz půlku vypila. Zbytek jsem dopil já.

Celkem jsme donesli čtyři várky dřeva, spotřebovali osm litrů místního moku, snědli hromadu tibetského chleba a moji poslední evropskou čokoládu, bez které bych čtvrté kolo asi nezvládl. Jak jsme tak polena skládali, pořád mi nešlo do hlavy, proč dřevo tak pečlivě schováváme. Vysvětlení mi vyrazilo dech. Nepálská vláda s vyhlášením národního parku Langtang omezila těžbu dřeva pro vesničany na dva měsíce v roce a aby toho nebylo málo, pravidla neumožňují rozšiřování stávajících políček. Zdá se, že místní obyvatelé se do bohatství národního parku nezapočítávají...

Následující den jsme vyrazili s Radkou do poslední vesnice v údolí jménem Kanjin Gumba. Pozvolné stoupání lemovaly řady modlitebních desek a sem tam malá stupa. Údolí se začalo plně otevírat a vynořovaly se nádherné výhledy na okolní velikány. Modlitební mlýnky klidně kroužily na každém větším prameni a některé na tak nádherných místech, že by se člověk nejraději točil místo nich a kochal by se krajinou. Samotná vesnice Kanjin Gumba byla velkým zklamáním - místo je sice moc hezké, ale jedná se spíš o hotelové "městečko" (napočítal jsem asi dvacet hotýlků). Nejvíce mě nadchl stranou stojící klášter (bohužel zavřený) a především stará babička, která dožívala v malém příbytku pod velkým kamenem vedle malého pramínku. Navštívili jsme také místní jačí sýrovou farmu a měli tu čest vidět první a zatím jediný sýr této sezóny jak si rozkošnicky užívá dozrávání ve slaném nálevu.

Týden v údolí Langtang příjemně utekl a my jsme sestupovali po stejné cestě zpátky. Podařilo se nám do civilizace dorazit ještě tentýž den a ubytovali jsme se v malém, ale útulném hotelu v Sapru Besi. Odjezd autobusu druhý den ale komplikovala stávka. To mě už tak nepřekvapilo, ale podivil jsem se nad informací, že konec "bandy" není zatím stanoven. Ke slovu tak přišel slovutný Kindl a během celodenního čekání, jestli přeci jen nevyjedou, padlo další parádní sci-fi od Asimova. Autobusy se ale nepohnuly i následující ráno. Pro neposedné nastal čas vyrazit pěšky. Svoje odhodlání jsem naštěstí sdílel s ošlehaným kanadským horalem a tak jsme se vydali na cestu společně. Na silnici bylo dokonale mrtvo. V náhorním městečku Dhunche jsme do sebe nacpali smažené nudle a obcházeli všechny náklaďáky, zda někdo nepojede naším směrem. Stále nic. Až odpoledne se na nás usmálo štěstí. Objevil se bílý pick-up přeplněný pasažéry. S radostí jsme se vmáčkly do polohy skrčence na korbu a plnými doušky hltali prašné rodeo. Asi za dvě hodiny jsme dokodrcali do vsi, kde vystoupila většina místních a řidič oznámil, že pokračuje až do Kathmandu. To už nám Fortuna nadělila hodně. A když jsem vystupoval před Kakani, řidič oproti místnímu zvyku odmítl peníze za dopravu. V euforii z návratu bez ztráty rupií jsem ihned zmanipuloval opodál stojícího motorkáře a zaplatil si výtah až k nám na kopec. Nakonec se ukázalo, že to úplně zadarmo nebylo: v kapse od kalhot chyběla fialová knížečka se zvířátky č. 45468590 s nápisem cestovní pas.