Pasové hry

Asi každý zná někdy ten svíravý pocit, když se mu podaří ztratit něco velmi důležitého. Když jsem po návratu z Langtangu zjistil, že pas nemám, celý večer jsem byl nervózní a nemohl jsem pořádně usnout. Druhý den ráno jsem osedlal svého indického ocelového oře a vypravil se štěstí naproti - co když si pas leží jen tak v trávě nedaleko Kakani. Neležel. Za to já jsem si ustlal v pangejtu velmi záhy, protože jsem si zapomněl skontrolovat brzdy. Ve vesnici Kaule, která leží v sedle na odbočce k nám, už byly silnice zatarasené dřevem a kamením - stávka stále ještě pokračovala, ale cyklista se naštěstí mezi vozidla nepočítá. Nechal jsem si dofouknout kola a zastavil se na místní maličkaté policejní stanici. Angličtina z jejich strany nevyhovovala potřebám rozumné komunikace, tak jsem rychle splašil tlumočníka mezi stávkařema. O pase ale nikdo nic nevěděl.

Původní plán byl počkat si na bílý pick-up, který mě přivezl z hor, až se dnes večer po stávce bude vracet do Tibetu. Ale jak se ukázalo, řidič byl nezmar a vrátil se prý už předchozí den v noci.Posmutnělý jsem zavovolal na český konzulát, kde mi milý pán anglicky vysvětlil, že dnes je stávka, ale že na čaj ať se zastavím, o situaci si můžeme popovídat (to je ale všechno co pro vás může český honorární konzulát ve věcech získání cestovních dokladů udělat). Už jsem se chtěl spustit sjezdem do Kathmandu, když jsem si uvědomil, že nemám kopie pasu ani víza. Nabručeně jsem svého Atlase vytlačil zpátky na Kakani. Alespoň to bude delší sjezd... Dolů to po prázdné silnici frčelo samo až do hlavního města. Autobus stejnou cestu ujede za půl druhé hodiny, můj Super Gold Line to zvládl za hodinku. Rozklepané ruce si pod kopcem zhluboka oddychly, protože udržet indický brzdový systém v chodu vyžadovalo maximální fyzický i psychický výkon (v hlavě mi během prudkých pasáží vyskakovala rouhavá myšlenka, zda jsem si opravdu neměl koupit nějaké rozumné horské kolo).

Český honorární konzulát sídlí v nové extravagantní kanceláři v prosklené budově společnosti Yamaha, kterou vášnivý designér pojal trochu jako bludiště. Alespoň jsem se necítil tolik ztracený. Bílé plastové stěny zaváněly sterilitou, ve vzduchu visela pachuť nudného paběrkování a klimatizace skoro až nepříjemně chladila. Obklopila mě skepse. Sekretářka mě uvedla do kanceláře vedoucího konzulátu. Starší prošedivělý muž se naštěstí brzy ukázal nejen jako velmi inteligentní muž, ale také jako člověk s mnoha konexemi. Když jsem mu vyložil můj příběh, objednal u sekretářky tři čaje a zavolal kamsi telefonem. Za chvíli vstoupil do místnosti mohutný chlap, superintendant policie v důchodu. Vyložil jsem historku ještě jednou. Vysloužilý policista pak zahájil velkou pátrací akci. Obvolal všechny strážnice, které jsme po cestě z Langtangu minuly, získal číslo auta, které jsme stopli a pak prohlásil, že mám dva dny počkat, jestli se pas nenajde. S příjemnými pocity, že se něco děje, jsem po prázdných silnicích Kathmandu vyrazil na barbeque party, kam jsem byl pozván Luckou, českou dobrovolnicí v Kathmandu, abych si trochu vyhodil z kopýtka.

Za dva dny volali našemu kuchaři Krishnovi z konzulátu. Pas je prý na světě. Našel jej jakýsi Tibeťan, ale očekává za něj nějaké nálezné. Navíc nemluví vůbec anglicky. Domluvili jsme se s Krishnou, že mu zavolá a nabídne mu za pas 2000 rupií. Nevěděl jsem, o čem se spolu během telefonátu bavili, ale Krishna u hovoru rychle ztrácel barvu. Tibeťan si asi myslel, že nalezl zlatou žílu a požadoval za pas 20000 rupií (pro srovnání - Krishnamá plat 11 000 rupií za měsíc). Následoval hovor zpátky na konzulát. Konzul souhlasil, že to je absurdní částka a já jsem váhal jak dál. Vzhledem k tomu, že jsme měli kontakt, mohl jsem požádat polici, aby zakročili, ale na druhou stranu bych mu zase nějaké rozumné peníze rád věnoval. Domluvili jsme se, že budeme lehce blafovat. Když Tibeťan přišel další den na konzulát, bylo mu sděleno, že nedostane nic, protože chce víc než je cena nového pasu. Dost se vztekal, ale nezbylo mu než snížit částku na polovinu. To mi ale pořád přišlo hodně. Následoval pohovor s policistou, který mu vysvětlil, že pas je majetkem českého státu a nikoli můj, tudíž celá záležitost by se měla řešit úplně jinou cestou. Tlak zapůsobil, nálezce slevil na 6000 rupií. To už bylo rozumné. Nakonec dostal pět tisíc a fialová knížka se zvířátky se opět vrátila správnému majiteli.