Královská stolice, aneb chvála nepálské kuchyně

Pod tíhou několika vyprávění z asijských zemí jsem přiletěl do Nepálu s přísnou myšlenkou: první týden budu jíst rozvážně, opatrně a v případě nutnosti vůbec. Na letišti v Dilí jsem ještě naposledy využil služeb nadnárodní společnosti a zakoupil k obědu plátek masa mezi zvlhlými houskami se sýrem a kouskem čehosi zeleného - poslední sbohem euroamerické kuchyni.

O nepálské kulinařině jsem nevěděl nic moc konkrétního, jen že se užívá v hojné míře rýže a čili paprička je na denním pořádku. Možná to tak bylo lepší a iniciační chuťový zážitek nebyl zatížen žádnými předsudky. Už od prvního okoštování bylo zřejmé, že jsme si s nepálskou kuchyní padli do jazyka: směsice pro mě neznámých, ale chuťově excelentních koření, nekompromisně připravená rýže, spousta smažené sezónní zeleniny, míra ostrosti podle chuti každého strávníka a čerstvý zeleninový salát. Co dodat... Přežral jsem se jako prase a dost jsem se obával následků na moje zjemnělé evropské trávicí ústrojí. Usínal jsem se obvavami, zda se mi v noci večeře ještě nepřipomene. Ale jak snadno jsem nášup spořádal, tak snadno jsem ho i strávil a radostně jsem se pousmál při vzpomínce na těžká rána po vepřovém koleni...

Myšlenka vyprovokovala důležitou otázku, jak to bude s masem, protože na přímý přechod k vegetariánství jsem rozhodně připraven nebyl. První kuřecí kousky v pálivé kari omáčce mě uklidnily. Není sice zvykem, že by se cpalo maso do každého jídla jako je standartem v tuzemských krajích (obzvláště ve školních jídelnách), ale jednou za pár dní se na jídelníčku objeví - nejčastěji kuře a když se zadaří, vyskytne se i nějaký ten skot či ovce. Jednou se dokonce objevil nějaký místňák z vesnice a přinesl na ochutnání sušené bůvolí maso, které se jen chvilku osmahlo na cibulce z čili a proměnilo se ve skutečnou pochoutku.

Časem jsem se dostal do bezprostřední blízkosti přípravy pokrmů a překvapilo mě, že nepálská kuchyně je docela jednoduchá záležitost. Základem je rýže (khana) připravovaná v papiňáku, jejíž výsledná konzistence dovoluje takřka neomezenou konzumaci bez vedlejších následků. Porce rýže, kterou si místní běžně nandavají je neuvěřitelná a když si pak jdou přidat, připadáte si jak anorektik. K rýži neodmyslitelně patří "dal" - směs různých druhů čoček se zázvorem - můžete ji použít buď jako zálivku na rýži, nebo polévku a pro udržení pestrosti existuje mnoho barevných a chuťových variací této luštěninové omáčky. Pokud se připravuje k jídlu maso, zásadně se vaří a servíruje odděleně. Zaujal mě jednoduchý  a poctivý přístup ke kuřecímu. Zvíře se zabije, oškube, rozseká a osmaží i s kostí. Z množství kořeněných masových variací jsem se zatím nesetkal s žádnou, která by mě chuťově neuspokojila, ale na první příčce se stále drží bůvolí '"jerky". Co se týče hlavního zeleninového jídla, existuje tolik variant a kombinací, že není v mých silách je zde jmenovat. Uvedu alespoň mojí oblíbenou sestavu - zelí, cuketa, čerstvé zelené fazolky a brambor (alu).  Zaujalo mě, jaké nezvyklé postavení tu brambora má: není zcela běžná a tak se nepodává jako příloha, ale přidává se jako dochucovací součást samotného pokrmu. Překvapen jsem byl také přístupem k pálivosti. Jídlo samo o sobě ostré tolik nebývá, ale odděleně se připravuje opravdu pekelná záležitost. V trošce vody se společně povaří čili papričky s rajčaty a ve finále se přidá čerstvý česnek s kořením. Celá směs se rozmašíruje na kašovitou omáčku a výsledkem je vrcholná pikanterie, kterou jsem si oblíbil ze všech chutí nejvíc. A komu se zdá i tak jídlo málo pálivé (jsou tu tací), k dispozici je vždy dostatek čerstvých čili papriček k přikusování.

Závěrem nezbývá než vzdát čest poctivé venkovské stravě, kterou tady na základně chlapi vaří. Vyzkoušel jsem ve městě několik restaurací a malých bufetů - nebylo to špatné, ale s tím jaká kouzla tu předvádějí pánové Krishna a Kancha je to neporovnatelné. Nemohu si stěžovat. Po dvou týdnech zvládám místní kuchyni bez zažívacích problémů. I když...Musím se přiznat: na dva dny mě skolily místní jahody. V naduté píše mé střevní všemocnosti jsem se neudržel a snědl několik krásných červených ale neumytých kousků, které vnadně rostly na terase jahodové plantáže...

Tia baria tia tipego - pár slov o čaji

Nedávno jsem se snažil několik studentů na Přírodní škole a i sám sebe přesvědčit, že nejsem závislý na kávě. Ukázalo se to jako marná snaha. Trochu jsem se bál, jak se mnou zamává několik měsíců bez ranního a odpoledního nakopáváku. Přechod byl snazší než jsem čekal - náhrada se našla docela rychle.

Když jsem poprvé ochutnal nepálský zelený čaj, nikdy by mě nenapadlo jaký příběh se záhy odvine. Nabídla mi ho postarší paní ve skautském ústředí z ušmudlané sklenice, takže jsem se bál hrůzné nákazy, která mě ihned zákeřně napadne. Čaj se ukázal sladký jako cucek a ani chuť mě příliš neoslovila. Vypadalo, že tahle lahůdka se ještě dost dlouho nestane součástí mého pitného režimu.

O dva dny později mě ale čekala sklizeň na čajové plantáži. V životě bych nevěřil, že mě piplavá práce bude bavit. Trochu jsem se zarazil při pohledu na množství keřů v porovnání s rychostí sběru, ale po první hodině už jsem nadšeně trhal a trhal. Z asi metr vysokého keříku obujelého zelenými listy jsem pečlivě sbíral jen dva poslední lístky na konci větviček. Když jsem perfektně obral již několik desítek stromků, Shukra se zhrozil a ukázal mi, že musím citlivě uštípnout jen dvě třetiny výhonků, aby čajový keř mohl dál bujet na prašné stráni. Sklizeň trvala dva dny a já se při té příležitosti naučil první nepálskou písničku, která začíná "Tia baria, tia tipego" - v češtině "sbírám čaj Baria". Nevím jestli to bylo vlivem písně, roztomilých keříků, nebo celodenní dávky ostrého omamujícího sluníčka, ale při první příležitosti jsem nezaváhal a uvařil si zelený čaj pocházející z místní plantáže. Žádné přidané směsy ani chemikálie. Jen čaj. A chuť - dokonalá. Lístky navíc můžete vařit třeba čtyřikrát za den a neztratí nic na své lahodnosti. Dokonce jsem se začal po nepálském vzoru oddávat vydatnému slazení. Popíjím místo konzumace sladkostí, na které jsem byl zvyklý z Prahy, protože na žádné plantáže s kakaovníky jsem zatím nenarazil.

I když trhání čajových výhonků byla krásná práce, ta pravá magie přišla na řadu teprve když se obsahy našich plastových pytlíků vysypaly na podlahu pokrytou místními novinami. Rozprostřené zelené lístečky, který vůní zatím čaj vůbec nepřipomínaly, se nechaly trochu proschnout. Následující den jsme vytvořili menší hromádky, poválely je jako vánoční těsto a zabalily do novin. Balíčky se nechaly na slunci celý den pořádně zapařit a ejhle: když se večer lístky opět rozložily po podlaze, vykouzlila se nádherná omamná čajová vůně. Ještě pár dní, lístky se dosuší a pak si vychutnám ten nejvíc BIO čaj, jaký nám naše matička Země může nabídnout.

Návštěva vesnice

Bylo pět hodin odpoledne, slunce už se sklánělo k obzoru a lenivými paprsky prohřívalo vlažným větrem pohlazenou tvář. Vzduch byl voňavý. Z terasy jsem se rozhlížel po mlhavém okolí v naději, zda nespatřím střechu světa, ale marně. Můj pohled upoutaly střechy domů - vlnitý plech se blyštil v suché stráni a než jsem si to sám uvědomil, nohy mě nesly dolů k vesnici. Když jsme tudy projížděli předchozí den autem, oddával jsem se spíše rodeu na "vozovce" a pořádně nevnímal, kudy projíždíme. Trochu jsem znejistěl před prvními domy, ale nakonec jsem s pocitem hrané nenucenosti zvolna vstoupil dovnitř.

Emoce byly intenzivní. S každým krokem jsem si uvědomoval, že jsem se bez klepání ocitl v jednom velkém obývacím pokoji. Při každém pozdravu "Namas té", kterým jsem se úpěnlivě snažil vintonovat do místního jazyka, mi bylo odpovězeno s náležitým sepětím rukou a zdvořilou poklonou, což jsem se ihned oblíbil a s chutí pravidelně opětoval. Trochu jsem se zdráhal oslovit ženy myjící uprostřed cesty nádobí, nevěda, zda se to sluší, ale pokaždé mi byl pozdrav cudně navrácen. Dámy si dál hleděly kovové trubky poskytující jediný zdroj pitné vody v okolí a já se stal terčem nejvděčnějších obyvatel vesnice - dětí. Některé  vesele mávaly ze stavení, jiné po mě špinavýma ručkama laškovně házely plastové předměty, kterých se podél cesty a u domů válelo nespočetně. Když na mě baflo jakési nepálče z koruny nízkého stromu, zanechal jsem ratolesti jejich prašnému osudu a pokračoval. Prostota některých domů mě uchvacovala vábením jejich život okusit a zároveň touhou jim nějak pomoci. Napadla mě vtíravá otázka, zdali nejsou ve své situaci šťastnější než my, touhami a vlastnictvím spoutaní zápaďáci. Jak jsem tak rozjímal nad osudem naší civilizace, objevila se přede mnou partička dospívajících kluků, kteří bloumali o dost volnějším tempem než já a rychle mě vrátili do reality syrovým nepálským popem, který se s patřičným chrastěním linul z útrob mobilního telefonu. Měl jsem nutkání zpomalit, ale nakonec jsem sebral odvahu, došel je a s urputnou snahou tentokrát nic nesprznit je oslovil. Následovala chvilka všeobecného pobavení, poctivá dávka parodie mého pozdravu a otázka na moje jméno v typicky nepálské angličtině. Užil jsem si rodného jazyka a odpověděl. Když odezněl další smích, moje ego raději přidalo do kroku, aby se ztratilo za nejbližší zákrutou.

Odpadků přibývalo a mezi odhozenými plastovými barvami se jako zjevení objevily modlitební šátky, jejichž potrhané cáry cvrkotali ve větru. Dovedly mě ke třem malým budhistickým stupám. Dvanáct párů očí bedlivě střežilo světové strany a atmosféra místa mě přiměla ke krátké modlitbě za tuto zemi, ke které jsem přidal prosbu, aby si dokázali Nepálci poradit s tou odpudivou plastovou záplavou. Stráně pod chrámem sloužily jako skládka piknikového náčiní, zřejmě od návštěvníků, kteří zde kdysi obdivovali panoramatický výhled na sedmitisícové vrcholy Himalájí. Chvíli sjem hypnotizoval kouřmo a s ostrým výrazem na jazyku jsem sestoupil k maličkým krčmám, kde několik městsky oblečených párů zapíjelo u umouněných plastových stolků rozmary počasí bránící jim v romantické podívané.Už zdálky na mě svítil červený, nevkusně upoutaný poutač na Colu, následkem čehož mě přepadla  obrovská chuť na pivo, znásobená pohledem na láskyplně srovnané pivní lahve, coby obložení místní zahrádky. Ovšem bez peněženky jsem akorát tak mohl několikrát procvičit "Namas té" a s posledními paprsky slunce se vrátit na základnu, kde už na mě čekala první nepálská "spicy" večeře.

Skautská základna Kakani

Už na první pohled je zřejmé, že jsem vstoupil do místa, které není typicky nepálské. Není divu. Skauti zde totiž dostali před deseti lety dostali od krále několik hektarů pozemku a posléze od Lucemburské nadace s prazvláštní zkratkou ONGD - FNEL finance na stavbu komunitního centra a ubytovacích kapacit s příslušenstvím. V kopci na mě proti okolí dost kontrastně zapůsobili tři poctivé cihlové stavby s modrou vlnitou střechou rozeseté po svahu, opečovávané stromy a hlavně na první pohled patrný pořádek. Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, dostalo se mi skutečně královského ubytování. v nejvyšší budově, s postelí, evropským záchodem a  s určitě parádním výhledem na himalájský masiv. Ovšem za příznivého počasí, které v suchém období není zrovna časté. Když jsem si stoupl na balkón a rozjímavě shůry shlížel na celý pozemek se základnou, začali se ve mě vzbuzovat koloniální pocity, ale naštěstí se mi rychle vrátila zdravá skromnost, zvlášť když jsem okusil sprchu se solárně ohřívanou teplou vodou.

V přízemí mého nového útočiště na mě záhy vykoukla malá kancelář, osazená sice starší, ale funkční výpočetní technikou. Zajásal jsem. Ne však na dlouho. S trpkým úsměvem na rtech mi Keshav zdělil, že technikou sice disponují, ale šťávy se nedostává. Základna je vybavená solárními panely, které by mely zajišťovat nezávislost na státní elektrické síti, ale před měsícem ale blesk zničil hlavní rozvaděč a transformátor, takže většina plochy panelů je nepoužitelná. Co se týče elektrické sítě, její spolehlivost je pikantní. Celkově šplhá elektřina z Kathmandu do Kakani možná i dvanáct hodin denně. Ovšem nerovnoměrně a často i v infarktovém intervalu cca 15 minut. A navíc, jak jsem záhy pochopil podle intenzity světla, kolísá napětí v mezinárodních mezích 120 - 240 V. Jedině internetové připojení funguje spolehlivě.

Druhý den po příjezdu mě Keshav seznámil s pětičlenným týmem (všichni jsou z místní vesnice) a pustili jsme se do prohlídky celého areálu. Byl jsem velmi překvapen, čím vším tohle překrásné místo disponuje. Předně mě potěšil na místní poměry luxusní zdroj pitné vody přímo z několika pramenů, jehož kvalitu jsem hned ozkoušel (a se zpětnou platností pěti dnů můžu i potvrdit). Když mi pak Keshav ukázal tři čajové plantáže,  ovocné sady a terasovitá políčka, začal jsem si klást otázku, kdo vlastně tohle všechno udržuje v chodu. Vysvětlení jsme potkali záhy: skupina domorodců se vracela z práce do přilehlé vesnice. Kakani vytváří s osadou funkční komunitu, nabízí pracovní příležitost pro místní populaci a vykupuje plodiny vypěstované místními pro chod vlastní kuchyně. Celkově se na základně může ubytovat až 40 lidí v jednoduchým pokojích a další 200 ve stanech v přilehlém zázemím vybaveném tábořišti. Ovšem v den mého příjezdu zely prostory prázdnotou, což mi v žádném případě nevadilo, protože masovky moc nemusím. Sithnul jsem si tak v klidu prohlídnout i malou výstavku fotografií v recepci a musel jsem uznat, že místo se od původní vyprahlé a vykácené pustiny změnilo k nepoznání. Večer jsem usínal s blaženým pocitem. Lepší výchozí místo pro seznámení s Nepálem bych hledal asi těžko.

Vzhůru do Kakani

Můj strach, co si počnu se svojí nenápadnou maličkosti na parkovišti před letištěm v Kathmandu, byl oprávněný. Hned se začali sypat nabídky: "Gůd hotel sir! Nýd e taxi! Akomdajšn!" a podobně, taxikářů plno a každý mi mával na pozdrav. To jsem byl tak sympatický, nebo jsme spíš představoval pochodujícící dolarovou pokladnici? Po pár minutách jsem začal být trochu nesvůj, protože spojka se stále neobjevovala a místní vycítili mou zmatenost i nejistotu a stupňovali intenzitu svých nabídek. Jak jsem pookřál, když se za mými zády ozvalo: "Voida, Welcome in Nepal." Než jsem se stačil otočit, už mi Keshav Bogara navléknul tradiční látku na uvítanou kolem krku. Ještě nikdy jsem neocenil typický skautský stisk levice jako tentokrát. Najednou jsem se cítil zcela bezpečně.

Nasedli jsme spolu do taxíku a vydali se do centra města pozdravit místní skautskou centrálu. Po prvních stech metrech jízdy jsem se vyděsil, protože řidič zcela nerespektoval stranu vozovky, až mi došlo, že to já nerespektuji místní dopravní pravidla. To už ale taxikář zabočil do zástavby. Od té chvíle jsem s otevřenou pusou zíral na obě strany, že jsem musel vypadat jako sova. Neuvěřitelná změť domů, lidí, zvířat, drátů, trosek, motorek, smrdících náklaďáků, odpadků, prodavačů a jejich podivných a ještě podivnějších obchodů, poutačů na Colu, švadlen pod širým nebem a mnohého dalšího mě doslova opařila. Pocit, že do tohohle naprosto nepatřím už přesahoval únosnou míru a jedině karoserie auta tvořila pomyslnou bariéru mezi mnou a tímhle světem.V místním dopravním chaosu mi i tahle ochrana přišla dost nejistá.

Skauti v Nepálu jsou velmi zvláštní živočišný druh. Jejich existence byla spjatá s nepálskou monarchií a královskou rodinou, která finančně i materiálně skautské hnutí v Nepálu podporovala. Třetí rok už ovšem  monarchie neexistuje a s jejím koncem skončila i zlatá éra místních skautů. Skautská základna ale ještě nic ze svého lesku neztratila: úhledný dům s dvorem, opečovávanou zahradou a růžemi. Oáza v neklidném městě. Vnitřní vybavení už ovšem odpovídalo nepálským standardům.  Lidská potřeba byla ovšem silnější než kulturní umanutost a tak jsem okoštoval i toaletu...

Mezi několika skautskými hlavouny jsme se zdrželi jen na chvilku a pokračovali dál. Podruhé jsme zastavili před tržištěm zelinářů. Raději jsem čekal v autě, abych zbytečně nevyčuhoval, ale vedro mě nakonec vytáhlo ven. Málem jsem srazil stařenku, která hned vedle silnice pod paraplíčkem podávala koření. Jen se usmála a mě bylo líto, že nemám místní peníze ani odvahu něco pikantního od ní koupit. Trochu jsem nasál atmosféru a praštila mě do nosu směsice vůní a pachů rozličného původu. Nechtěl jsem zkoumat jejich zdroje a tak jsem se raději ležérně opíral o rozpálenou kapotu auta a pozoroval cvrkot života.

Naložili jsme pár tašek zeleniny a výpadovkou z města začali stoupat traversem do okolí. Kvalita silnice kolísala mezi poctivou brdskou asfaltkou a neupravovanou polní cestou. Snažil jsem se nenechat se znervóznit kombinací rychlosti řidiče, stavem i šířkou vozovky a brutálního srázu plynule navazujícímu na konec asfaltu, zvláště když. jízdu provázelo zběsilé troubení na pomalejší řidiče náklaďáků a autobusů. Při jejichž  předjíždění jsem raději zavíral oči. Stoupali jsme asi hodinu a přímo úměrně s klesajícím počtem domů okolo cesty se snižovala i kvalita použitých stavebních materiálů. V závěru už převládala hlína a vlnité plechy. V sedle řidič odbočil na vedlejší cestu. Už jsem s autem viděl lecjaké kousky, ale to co ve finálním úseku předvedl se svým Suzuki mě naprosto konsternovalo. Jízdu po skále jsem v ještě nezažil. Konečně jsme projeli poslední malou vesnicí a ocitli se před branou mezinárodní skautské základny v Kakani v nadmořké výšce dva tisíce metrů.

Jak jsem potkal Asii

Vzhledem k mé první cestě do Asie, jsem už od vzlétnutí z matičky Prahy netrpělivě čekal jaký bude můj první dojem z Asijského kontinentu. Konstantinopol jsem sice s přehledem ptačí perspektivy viděl poprvé, ale po přistání se kromě lehké proměny barvy pletí okolních spolucestujících oproti Evropě nic nezměnilo. Očekávaná atmosféra se nekonala ani v Dillí. Spíš jsem si na letišti připadal ještě víc na západě než u nás. Lehkým nádechem východu zavánělo jen nesmyslné papírování imigračního úřadu, které jsem během pár hodin přestupu absolvoval dokonce dvakrát. Nezeptali se mě akorát jestli radši kávu nebo čaj. Radost jsem naopak měl z bankomatu ATM, který mi poslušně vysunul tři tisíce rupií. Ovšem po tisícovkách, což bylo jalo kdybych si nevybral. Indický kapitalismus má své meze. V kavárně dáma zavrtěla odmítavě hlavou, rozměnit na dvě pětistovky se mi podařilo až na čtvrtý pokus po úpěnlivém naléhání ve směnárně a při placení pětistovkou za vodu v obchodě se prodavač několikrát ujišťoval, jestli nemám drobné a tvářil se kysele. K vysněné stovce jsem se nakonec dopracoval a vrátil jsem se pochlubit do kavárny abych si mohl vychutnat ranní kávu.

Před odletem z Dilí jsem pohodlně odpočíval v poloze naležato před nástupní bránou, netuše, že to pravé orientální přijde za malý okamžik. Do letadla jsem vzhledem k časovému náskoku nastoupil jako první, což se záhy ukázalo jako politování hodná chyba. Letuška s krásnýma hnědýma očima se usmívala sice pěkně, ale hudba, která se ozývala z reproduktorů nad sedadly šla v nejlepším považovat za nepovedenou indickou satyru opakovačky k ztřeštěným italským komediím. Do rytmu muziky postupně nastupovali cestující všech možných barev pleti, ras i vyznání, nevyjímaje několik vyfiknutých arabských párů ve Francouzi milovaných burkách. Celá písnička měla asi minutu a tak jsem po tři čtvrtě hodině čekání v letadle jen bezmocně seděl s absurdním úsměvem na rtech a doufal v brzký start.

Letadlo vylétlo nad vyprahlou indickou krajinu a mé oči netrpělivě sledovali, zda ze svého předem velmi přesně vytipovaného sedadle u levého, severního okýnka ve směru letu poprvé uvidím střechu světa. Teprve teď jsem pochopil plně význam tohoto přirovnání. Po chvilce se  nad mraky jen tak ledabyle vztyčily bílé štíty sedmitisícových vrcholů, jako by nám mávaly na pozdrav ve stejné letové hladině. Kochání mi nevydrželo dlouho, protože letadlo začalo pekelnými manévry nalétávat na letiště v Kathmandu, které neoplývá přílišnou délkou přistávací dráhy, ani její rozumnou letovou dostupností. Žuchnutí, které pilot ve finále předvedl mi blesku rychle vrátilo strach z létání, takže jsem se křečovitě chytil sedadla a vyčkával, zda je dráha skutečně dost dlouhá. Byla. Letadlo dorolovalo, oddychl jsem si a z reproduktorů se ozvala moje milovaná melodie.

Mezinárodní letiště v Kathmandu na Čecha zapůsobí již na první dojem. Vypadá podobně jako železniční stanice menšího českého města. Interiér bych s přehledem datoval na výkvět sedmdesátých let. Úředník v Dillí imigrační formuláře ještě prohlížel, místní oficír se na žádost o vízum skoro ani nepodíval, vzal si sto dolarů a z lhostejností mi orazil do pasu 90-ti denní vízum. Za rohem na mě čekala moje v igelitu přidušená Gemma, kterou si ještě přísně prohlédli pod rentgenem a já jsem mohl vyrazit do víru velkoměsta.